Právo Nástupců

Právo Naástupců: (Znovuspuštění) Dvacátásedmá kapitola - Město uprostřed Planin

Před námi se zase otevřely široké dálky Středových planin. po stísněných prostorách Hrobu balvanů to byla příjemná změna.

Obezřetně jsem se rozhlížela kolem, věděla jsem, že zde se už území Mojmorů nenachází a oni jen zřídkakdy loví v místech, která jim nepatří, ale sama jsem jeden takový případ znala.

„Nikde je nevidím," promluvil Leonas jako by mi četl myšlenky, podívala jsem se na elfa a usmála se. Snad nás až do města uprostřed Planin čeká klidná cesta. Rozlehlé město z bílého kamene Leviatas bylo elfského původu, elfové ho zde vystavěli ještě dříve, než započala Válka s obry a díky zvláštnímu kameni a elfským kouzlům přežilo nejen nástrahy hrůzostrašné války, ale i času a změny travnatých plání v nehostinnou vyprahlou pustinu. Nacházelo se na břehu malé říčky, která zde začínala pramenit a pak po průtoku městem zanikala v řece z kamenů.

Kamennou řeku jsme právě měli na dohled, ani po hodině cesty klidným krokem se žádný z Mormojských jezdců neukázal. Sluníčko svítilo, ale v podzimním období neuplatňovalo celou svoji sílu, takže jeho paprsky nebyly nepříjemné.

Zastavila jsem Věrného a dívala se na planiny, řeka z obrovských kamenů se nacházela v údolí. Byla to vlastně jediná nerovnost v širých pláních. Z dálky, než cestující přijel k okraji, to vypadalo, že zde svět končí. Ostrou línií šedavých keřů se napojuje na oblohu a za ní není nic, teprve až když jsme přijeli blíže, otevřelo se před námi pokračování světa. Sráz nejdříve ostře padal dolů a pak se vlnil a vyrovnával v údolí, které pak pokračovalo dál rozlehlými dálkami.

Přes koryto řeky bez vody vedl široký most z kamení přímo z koryta a ještě několik mil od břehu začínalo Bílé město, jak si elfský název přeložili lidé. V elfské řeči význam tohoto místa spíše znamenalo Bílé údolí, ale kdo by tak nazýval celé město, když právě v údolí leží?

Leonas se připojil k mému boku: „Dříve mezi Leviatasem a Kamennou řekou rostla ta nejkrásnější tráva, v odpoledním slunci se leskla modře, v zapadajícím se zdála zlatá a v noci po ní tančily bílé odlesky. Voda v řece byla tak průzračná, že i při nejvyšší hladině bylo vidět kamenné podloží. Obři však vodu svedli do svých doupat, kde se vypařila nad ohni roztavených kotlů s železem pro jejich zbroj. Zůstalo jen velké koryto," zavzpomínal elf a pak pobídl svou klisnu a pustil se po široké stezce dolů do údolí, lemovaly ji kameny, které zdobily výjevy z Války s obry.

„Zde odkaz Staré historie král zanechal, nikdo je nevidí. Stojí tu jako výsměch tomu, že nikdo za hranicí Planin historii vlastní země nezná," povzdechla jsem si. Otřásla jsem se při vzpomínce na Kamence. Ten obr se už nikdy nevzbudí.

„Pospěšme si!" pobídla jsem Věrného k rychlejšímu tempu, když jsme se konečně ocitli dole. Cesta nebyla dlouhá, ale náročná ano. Pro sejití do údolí jsme si nevybrali jednu z obchodních cest, ale nevelkou stezku. Místy klesala dolů opravdu strmě, aby pak posléze vedla skoro rovně.

Všichni tři jsme však mohli věřit našim jezdeckým zvířatům, že nás bezpečně na svých hřbetech dopraví dolů.

Klusala jsem a oba moji společníci se ke mě připojili. Leonas po pravém boku, Janko po tom levém. Věrný spokojeně klusal a snažil se, aby byl stále o alespoň hlavu dál než obě klisny. Chtěl je vést.

Pak se Leonas z ničeho nic dal do cvalu. Cesta se zde měnila v louku, sice tráva byla spíše zažloutlá než zelená, ale její podloží bylo měkčí než prašná cesta a pro koňská kopyta a nohy příjemnější a navíc tak vybízela k závodům. Jako dlouho závodní dráha, určitě skoro celou míli, než se znovu napojí na cestu vedoucí k mostu.