Právo Nástupců

Právo Nástupců: kapitola dvaašedesátá- Vyzvání

Na úvod děkuji všem za ty milé komentáře, ani jsem nečekala něco takového a moc mě to těší...kapitoly už jsou předepsané, takže se můžete těšit na pokračování :)

Vaše Jey

Procházela jsem tichým městem, ještě se nestihlo probudit do dalšího uspěchaného rána. Mé kroky na kamenné dlažbě byly tak to jediné, co rušilo okolní klid. Skrytá ve stínu černého pláště jsem procházela kolem stále ještě spících budov. Dostala jsem se až do odlehlé části města, zde už domů ubývalo a nahrazovala je divoká krajina, přímo uprostřed města. Kousek od mé cesty se převalovala řeka, vycházel z ní odporný zápach a mlha stoupající z jejích zakalených vod dodávala tomuto místu ještě ubožejší a děsivější ráz.

Zastavila jsem se a vyčkávala, na cestě za mnou se ozvaly kroky, nepatřili člověku nýbrž koni. Na hliněné cestě nezněly tak klapavě jako na kamenných cestách. Jezdec zastavil koně na pár metrů ode mne. Nerozhodně zacukal otěžemi, takže jeho kůň přešlápl a nervózně zatančil, aby se zbavil nepříjemného tlaku.

„Vím, že mě hledáš," promluvila jsem do nastalého ticha rušeného jen cinkáním koňským postrojem.

„Jak víš, že hledám zrovna tebe?"

„Bylo jen otázkou času, kdy se o mě Král dozví," odpověděla jsem a rozešla jsem se jezdci vstříc. Nedůvěřivě se na mě zadíval a přitáhl otěže. Kůň o několik kroků zacouval. „Snad se mě nebojíš?" otázala jsem se.

Jen si pohrdavě odfrknul a hodil po mě obálku, která mi patřila: „Jestli jsi opravdu ta Poloviční, tak dopis je tvůj!" pak hnědáka rychle otočil a odcválal z těchto míst pryč.

Zakroutila jsem hlavou a v klidu dopis zvedla z bahna. Voda na cestě mu zrovna neprospěla, ale i tak byl vzkaz k přečtení.

„Však já přijdu, naše setkání je nám souzené," zašeptala jsem si pro sebe. Stáhla jsem si kápi ještě více do obličeje a vydala se zpět do velké Knihovny, která se na pár dní stala naším útočištěm. Ještě, než jsem zmizela ve velkých vstupních dveřích, zahleděla jsem se k Sídlu: „Neboj Alexi, přijdeme pro tebe."

Pak mě pohltila náruč velké budovy. I tady se povětšinou ještě spalo. Zašla jsem do stáje, bílý hřebec mě už z dálky vítal. Přišla jsem k němu a objala jeho velkou hlavu. Hřebec na odpověď jemně zaržál a z nozder vypustil obláček teplého vzduchu.

„Jsme tomu všemu blíž, než se zdá," pohladila jsem krásné zvíře mezi ušima, „blíží se můj Čas."

„Tady jsi," ozvalo se za mnou, otočila jsem se a spatřila vojáka z Vlčího hradu. „Alex se ještě neobjevil?"

Zavrtěla jsem hlavou a ukázala dopis v ruce: „A ani neobjeví, dostal se do Sídla..." v Jankových očí se mihl úžas a naděje, „bohužel ho ale chytili."

„Co teď?" optal se Janko prostě, jeho rytířské vychování mu nedovolovalo, jakkoliv se rmoutit, či dávat najevo jinou emoci než prostý a diplomatický zájem.

„To se dozvíš, seženeš všechny ostatní a řekneš jim, že se za hodinu setkáme dole v Knihovně?" poprosila jsem rytíře, ten jen kývl na souhlas a pak se rozloučil. Než odešel zastavil se u bílé elfské klisny, něco jí pověděl a pak opustil stáj. Povzdechla jsem si a oslovila Věrného: „Ještě přijdu," a pak jsem rychlými kroky opustila stáj.

Zamířila jsem rovnou do Knihovny, i když do společné schůze zbývala ještě hodina. Chtěla jsem být chvíli sama jen s knihami a jejich věděním.

Procházela jsem kolem polic s knihami a sledovala jejich vázání v kůži a zdobení zlatem. Tolik informací se v nich skrývá a nebýt zdejších Učených už dávno by bylo zničené. Když jsem zahnula za roh velkých regálů střetla jsem se s dívkou. Stejně jako já byla Poloviční. Všimla jsem si, jak se na ní Leonas díval. Nedivila jsem se mu, jistě mu připomněla Eriku. Poloviční, která mu odhalila její původ a on se tenkrát ještě jako hrdý dědic trůnu dozvěděl o děsivém tajemství, které před ním jeho otec roky tajil. To ona mu předpověděla jeho budoucnost.

Tahle dívka však Eriku připomínala jen vzhledem, jinak to bylo plaché děvčátko. Sklopila oči a rychle zmizela někde mezi knihami. Nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost a vešla do velké studovny. Na zdích zde viseli krásné tapiserie. Každá zobrazovala výjev Magického tvora. Zaobírala jsem se zrovna studiem vyobrazení Hvozdu, když dveře ve vedlejší stěny zaskřípali a objevil se v nich Leonas. Vzhlédla jsem k němu a opětovala jeho úsměv.

„Už všechno vím, Janko mi povídal o zajetí Alexe, co budeme dělat?"

„Co budu já dělat," opravila jsem ho. U boku se mi houpal meč mého otce. To on byl tou volbou. „Vyzvání," dořekla jsem prostě.

„To nemůžeš myslet vážně!" vykřikl elf a několika rychlými kroky byl u mě, otočil mě tak, abych se mu musela dívat do tváře. „Nedovolím, abys šla dobrovolně na smrt!"

„Jsem jediná, kdo ten meč může pozvednout," bránila jsem se.

„To není pravda," ohradil se Leonas, „ještě je tu Alex, nezapomeň, že to Právo máte oba."

„Jenže ten je zavřený někde hluboko v podzemí Sídla a navíc, ten to musí přežít, kdo jiný by pak usedl na trůn?" otázala jsem se.

„Ty už jsi naprosto rozhodnutá, že?" zeptal se mě Leonas a z jeho hlasu čišelo pochopení, že jsem se svému údělu naprosto odevzdala.

Kývla jsem na souhlas. Elfský král už neřekl nic, jen chytil moji tvář do svých dlaní a políbil mě, pak zašeptal ještě stále blízko mých rtů: „nedokážu se smířit s tím, že když jsem tě po tak dlouhé době našel, mám tě zase ztratit."

„Je to můj úděl," zašeptala jsem odpověď ještě dříve, než se naše rty znovu setkaly. Víc už jsme si nestihli říct. Na chodbě za dveřmi se ozval lomoz a pak se dveře otevřeli. S Leonasem jsme se od sebe odklonili a sledovali nově příchozí. Naše ruce však zůstali v pevném spojení stisku.

Na prahu dveří stála Mirawa, následována Jankem. Jen Alex tu chyběl, aby uzavíral naši bláznivou pětici. S Leonasem jsme přišli blíž a společně zasedli ke stolu uprostřed místnosti. Začala jsem vysvětlovat nastalou situaci a vysvětlila, co znamená Vyzvání.

„Takže to znamená, že jdeš dobrovolně na smrt a po nás chceš, abychom osvobodili Alexe, aby mohl usednout na trůn?" otázala se Mirawa, zda chápe situaci správně.

Podívala jsem se na ní a pohledem ji prosila, aby to nedělala tak těžké.

„A s tím máme souhlasit? Nešla jsem sem jen proto, abych viděla, jak se jdeš odevzdat smrti a tomu blbci zachraňovat jeho prdel," rozčílila se.

„No tak, Mirawo, trochu se klidni," napomenul ji Janko, dívka však po něm vrhla takový pohled, že raději už nic dalšího neříkal.

„Dobrá, dobrá, jaký je plán?" zeptala se znova. „S tím prvním rozhodně nesouhlasím."

Mirawa byla neoblomná, hádala se se mnou a snažila se najít tisíce možných variant. Od Magické proměny Krále v ropuchu až po svržení bomb na zdi Sídla. Ani jedno ani druhé však nebylo možné.

Nakonec se smířila se svým úkolem. Sice ještě dlouho remcala a odcházela ze studovny se slovy: „tohle si musím nechat zvlčet," čímž dávala najevo, že si to v hlavě nechá projít jako vlk, a právě jako vlčice nám pomůže.

„Můj meč je ti plně k dispozici," rozloučil se se mnou Janko a zmizel stejně jako před chvílí Mirawa.