Právo Nástupců

Právo nástupců: (ZnovuspuštěníKapitola čtyřicátá - Životní energie

„Leonasi!" zavolala jsem na elfa a podepřela ho, aby se mohl alespoň narovnat do kleče. V obličeji byl bledý, ale stále si ještě zachovával vlastní vědomí.

„Omlouvám se," zašeptal.

„Co se stalo?" byla jsem celá zmatená, ještě před chvílí dokázal odrážet útoky královských vojáků a teď se ani neudržel na nohou. Rychle jsem si elfa prohlédla, nikde jsem však neviděla ani stopu po krvi. Dokonce ani malou ranku či natržený oděv. Ačkoliv měl šaty promočené od deště, nikde jsem žádný další problém neshledala.

„Já...," zachroptěl a zapotácel se. Chytla jsem ho pevněji za ramena.

„Nemluv, nevysiluj se," tišila jsem ho. Zahvízdala jsem a počkala, až se bílý hřebec přižene až ke mně.

„Dolů!" zavelela jsem koni. Ten se na mě podíval, snad měl strach o svá bílá kolena. Nejdříve sklonil hlavu a zafrkal do vlasů vyčerpanému elfovi, pak několikrát hrábnul kopytem a poslušně složil své velké tělo do bahna vedle nás.

„Na hřbet," popostrkovala jsem Leonase.

„To zvládnu sám," bránil se na zachování alespoň té poslední elfské hrdosti.

„O tom si promluvíme později, teď je potřeba tě dostat do bezpečí a z toho deště!" neslyšela jsem jeho odporování a pomohla mu usadit se do sedla bělouše. Křečovitě se chytil hřívy a přestože vynaložil veškeré své úsilí, nebýt širokého koňského krku a mé pomoci, skončil mi znovu na zemi. Ohrnula jsem mu z tváře uvolněné pramínky, lepily se mu k obličeji. Zda zmáčené deštěm nebo potem, jsem mohla jen hádat.

„Tohle se mi nechce líbit," zahartusil Janko, už dávno seděl na hřbetě elfské klisny a na otěži za sebou vedl plavé zvíře elfského krále.

„Co se to s ním stalo?" dožadoval se vysvětlení Alex, rychle jsem zkontrolovala mladého nástupce trůnu. Až na pár odřenin a docela hluboké rány na paži, které mu už stihla ošetřit Mirawa, jsem neshledala nic, co by ohrozilo jeho život.

„Použil moc Magie?" navrhla Mirawa, ale stejně jako ona ani já jsem téhle variantě nevěřila. Pokrčila jsem rameny.

„Musíme dál, kdoví, kdy se tu objeví další královští vojáci," nasedla jsem na bělouše a usadila se za elfským králem.

„Vedení koně ti rád přenechám," svá slova pronášel už napůl v blouznění, přesto si však poznámku nemohl odpustit.

Chytila jsem otěže a pobídla koně k chůzi. Leonas přede mnou se hrbil nad krkem koně a hrozilo, že se každou chvíli zhroutí pod kopyta.

Déšť stále nepolevil, byla jsem promočená až na kůži, stejně jako elf. Jasně jsem cítila jak se svaly pod tenkou látkou chvějí. Nebude trvat dlouho a krále postihne zimnice.

„Tudy!" ukázala jsem na úzkou lesní stezku. Stromy kolem alespoň částečně zadržovaly vodu, i když jejich ztěžklé listy už netvořily tak pevnou střechu a sem tam mi hlavu pokropila obrovská sprška vody.

„Vydrž," šeptala jsem elfovi. Statečně bojoval o své vědomí a s něčím, co mu bralo síly. Nevšimla jsem si, že by mezi královskými byl snad i mág nebo je moc vojáků netušeně o tolik větší?

Cesta se začala mírně svažovat, teď už jsem věděla, kde jsme. Tento les sem patřil a pokud jsem si trasu správně pamatovala, měla se před námi dříve či později objevit opuštěná medvědí nora, kterou před lety zabrali lapkové. Trvalo mi dlouho, než jsem se s nimi tenkrát vypořádala. Od té doby je však místo stále neobydlené.