Právo Nástupců

Právo Nástupců: ( Znovuspuštění) Jedenáctá kapitola - Přímo vpřed!

Svá slova o tom, že on opravdu netančí, Leonas dodržel. Celý večer, kdy se ostatní elfové oddali tanci a oslavě před přicházející bitvou, vypravující své udatné válečníky na cestu, se držel svého trůnu. Jediná zdvořilá věc, kterou pro společenstvo udělal, bylo popřání dobré zábavy.

Sem tam se zapojil do hovoru s ostatními elfy, ale k tanci ho nepřiměl nikdo. Nikdo totiž neměl větší pravomoc než on. Jedině další král se mu může rovnat, proto mohl s naprostou vážností a klidem odmítnout veškeré nabídky k tanci. Za ten večer se jich sešlo opravdu hned několik, přesněji čtyři. Ne že bych to přímo počítala, ale mé ostražitosti to zkrátka neuniklo.

„Smím prosit?" hleděla jsem do oči generálovi z poslů z Vlčího hradu. Rytíř Janko se přede mnou klaněl s neměnným gestem vybídnutí k tanci. Zhluboka jsem se nadechla, tanec jsem milovala a neviděla jsem žádné proti, proč tanec odmítat.

„Ráda," s úsměvem jsem se chopila nabízené ruky a vstala ze židle. Sukně za mnou zavířila a pak jsem se nechala vést do víru tance.

„Předem se omlouvám, mezi lidmi patřím mezi velice dobré tanečníky, ale elfské tance mi nikdy moc nešly," omluvil se Janko dříve, než mě chytil v tanečním držení pro následující tanec.

Rychle jsem střelila pohledem ke královské tabuli, možná jsem byla poněkud bláhová, ale chtěla jsem, aby si Leonas všiml. Jestli se jen náhody sešly nebo prostě obezřetně sledoval dění v sálu, ale naše oči se střetly. Neucukla jsem. Na znamení, že jsem si pohledu vědoma, jsem jen náznakem kývla hlavou a pak se naprosto ponořila do hudby.

Janko si na svoji hlavu sypal popela příliš velký kýbl, protože ačkoliv se dušoval, že elfské tance nezvládá zas příliš dobře, přišlo mi, že na člověka se s občas velice náročnými kroky popasoval s elegancí. Janko se ukázal jako velice šarmantní společník.

Dříve, ještě než stihl skončit celý den, jsem už ležela v posteli. Otevřeným oknem do pokoje profukoval příjemný noční vánek a já se cítila opravdu v bezpečí. Dnes naposledy můžu usínat a na nic nemyslet, žádné nebezpečí, žádný strach. To se však se zítřkem změní. Pomalu jsem upadala do spánku.

Celý elfský oddíl posilové jednotky stál nastoupený na hlavním nádvoří před velkou budovou Sídla. I bez vědomí toho, že se jedná o elfy, byla předváděná síla ohromná. Seděla jsem v sedle svého bělouše a projížděla kolem jezdecké formace.

Všichni elfové seděli na neosedlaných hřbetech překrásných koní. Pouze běloušové v přední linii se však opravdu dostanou až na bojiště. Ostatní zvířata jen nabídla své služby pro urychlení posily. Jakmile překročíme hranice Hvozdu, elfové z koní sesednou a celé stádo zamíří zase zpět do Stínové vesnice.

Zaměřila jsem pohled na elfku vpředu, nacházela se někde na pomezí dětství a elfské dospělosti. Jako jediná seděla na strakáči a její jezdecké zvíře by se mohlo řadit mezi poníky. Svou obratností a houževnatostí se oba prosadili na post Průvodce. To ona společně se čtyřnohým partnerem povede celé stádo koní zase zpět.

Věrný zařehtal a dočkal se odpovědi od několika koní. Stejně jako on i oni byli celý netrpěliví vyrazit. Vnímala jsem tu energii koňské síly ve svalech pod jemnou srstí bělouše. Věrný na rozdíl od koní elfských jezdců nesl na zádech nejen mě, ale i celý můj život, pečlivě zabalený v několika Magií zvětšených vacích. Kovové části postroje zacinkaly, když hřebec hrábl kopytem a pohodil hlavou.

„Už za chvíli," promluvila jsem na netrpělivce.

A pak se na nádvoří objevil ten, na kterého celé vojsko čekalo. Věrný se celý napnul a zvedl hlavu v typicky hřebčím postoji, tak jak by se od hřebce před klisnou očekávalo. I já se v sedle narovnala a poupravila si cop na levém rameni, stále ještě jsem s hrdostí neskrývala svůj původ, to už ale brzy dozajista skončí.