Právo Nástupců

Právo Nástupců: Šestá kapitola - Síla vyřčených slov

Do nového dne jsem se probrala svěží a odpočatá. Ještě chvíli jsem se dívala na probouzející se den za okny a nechtělo se mi vstávat. Užívala jsem si možnost ležet ve vyhřáté posteli s čistým povlečením a vědět že jsem naprosto v bezpečí. Takový luxus mi život nedopřával každý den, proto jsem si tu vzácnou chvilku chtěla co nejvíce uchovat.

Stejně nezbývalo nic jiného než vsát a obléct se. Rychle jsem popadla mé všední oblečení – hraničářský kroj šitý na míru elfskými mistry ševci, když tu mi padl pohled na překrásné šaty. Mohla jsem být jakákoliv, stále se ve mně ukrývala dívka. Vztáhla jsem ruku k jemné látce a podržela ji v ruce. Hrála jsem si s myšlenkou si je obléct. Nakonec jsem popadla oblečení a rychle se převlékala. Průvodcem mého ranního rituálu, který musel podstoupit každý ať byl šlechtic, dělník či elf se mi stali barevní ptáci. Něžní zpěváčci vítali den a vykouzlili na tváři úsměv každému, kdo se zastavil a na chvíli zaposlouchal.

Už předevčírem jsem dorazila do Stínové vesnice, stále jsem přemýšlela o tom, jež uplatní Právo nástupců. Je to hoch, narodil se v den, kdy jsem odešla ze Stínové vesnice před dvaceti let. Dnes je už dospělý a na mě je, abych ho nalezla a připravila na úkol, který ho čeká. Patří mezi šlechtice? Je neurozený? Rolník, horník či syn mlynáře? Netušila jsem.

„Jen se nech vést," zazněla mi v hlavě slova paní Doubkové, to ona mi dala první Stopu. Scházela jsem po schodech do jídelny, potkávala další elfy a zdravila je ve vřelých ranních pozdravech. Když tu moji pozornost upoutal rozruch na jednom z mnoha nádvoří velkého elfského paláce. Zvědavě jsem vykoukla ven a tam...

Stál velký bělouš, pohazoval hlavou a vzpínal se před jakýmikoliv pokusy o jeho odchyt. Uhýbal před dvěma vojáky stráže Vlčího hradu, dalšího shodil na zem a několik jich jen postávalo a čekalo na svoji šanci. I velitel této jednotky rytíř Janko, kterého jsem potkala u říčky, jen stál a z povzdáli udílel rozkazy.

„No tak chlapy, chyťte ho!" vykřikl někdo. Na odpověď se mu dostalo jen koňské zařehtání. Hřebec vztekle dupl nohou a znova zaržál.

Rychle jsem se rozběhla na nádvoří.

„Nechte toho!" scházela jsem z několika málo schodů, které mě dělily od mého věrného přítele.

„Věrný!" zavolala jsem na koně, ten si přestal všímat svých uchvatitelů, tedy těch, co se snažili ho bezúspěšně polapit a rozklusal se mi vstříc. Když probíhal kolem zmatených vojáků jen výhružně klopil uši.

Nikdo z nich vůbec nic nechápal. Z jejich pohledu se najednou na schodišti objevila dívka ve světle žlutých šatech s hnědými lemy a dříve divoké zvíře se najednou chovalo jako beránek. Hřebec se něžně dožadoval pozornosti od své jezdkyně.

„Ten kůň je můj," řekla jsem směrem k vojákům a sestoupila po zbývajících dvou schodech a procházela kolem udivených tváří blíž k jejich vůdci. Rytíři z předchozího dne.

„Poloviční!" slyšela jsem nevěřícné šeptání.

„Krásné ráno," pozdravila jsem rytíře, když jsem došla následována běloušem až k němu. Ten se uklonil v hluboké pokloně a opověděl na pozdrav v elfském jazyce, pak však pokračoval obecnou řečí: „Omlouvám se, že jsem byl tak smělý a snažil se chytit vašeho koně, jen mě zajímá, kde se tu vzal?"

„Naše cesty se rozdělily a znovu shledaly díky Kouzlu našeho pouta," odpověděla jsem s úsměvem a dotkla se úzkého koženého pásku kolem hřebcova krku, „nemohla jsem ho vzít způsobem, jakým jsem přicestovala sem."