Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) pětapadesátá kapitola - Kdo se přidá k nám?

Až do času večeře jsme měli všichni čas si dostatečně odpočinou a připravit se na společné jídlo. Ctila jsem pravidla tohoto města a nechtěla riskovat případný problém, kdyby i tady v knihovně byl někdo přece jen nakloněný Králi a zásadám společenského vychování a tak jsem si pro jídlo vybrala jedny z mých šatů. Nebylo jich mnoho, ale jako každá dívka i já jich pár vlastnila.

Jemná látka v temných odstínech zelené volně splývala dolů, přepásaná zlatým pásem s mnoha drahokamy, které odrážely světlo zdejšího osvětlení. Dlouhé rukávy končící cípem zdobila jemná výšivka květů. Podívala jsem se do zrcadla a zhodnotila výsledný dojem. Ještě jsem upravila jeden pramínek a tiáru ve vlasech, která mi pomáhala skrýt mé poněkud elfské uši, hedvábný šátek zachycený v umělecké práci jemného kovu zakrýval můj nedostatek a končil zavázaný pod volnou záplavou vlasů. Teprve pak jsem mohla opustit přidělený pokoj. Dříve, než jsem tak učinila, jsem pohlédla na své dva meče opřené v koutě. Ani jeden jsem teď nemohla nosit. Musela mi postačit jen malá dýka skrytá v pouzdře na noze pod sukní.

Zavřela jsem za sebou dveře a ocitla se na chodbě, udělala jsem sotva dva kroky, když se dveře naproti taktéž otevřeli a na jejich prahu stál Leonas. Zavířila kolem něho jeho aura, plná barev a teprve, když si mě všiml, zahalil ji ve své královské modré. Usmál se a pozdravil: „Krásný večer, odpočinutá?"

Kývla jsem na souhlas a odpověděla úsměvem zpět. „Mířím na večeři, jestli chceš, můžeš se ke mě připojit," navrhla jsem a vyčkala, než se ke mě elfský král připojí. Teprve pak jsme společně vyrazili do hodovní síně v přízemí knihovny. Cestou jsme míjeli mnoho bezútěšně prázdných knihovních sálů s poloprázdnými regály. Jen vědomí toho, co knihovna ve svých útrobách dole pod zemí skrývá, mi zabránilo v slzách. Teď ve večerních hodinách zde bylo o poznání více lidí. Nejen těch, kteří se o knihovnu starají, ale i obyčejných lidí z města. Procházeli mezi poloprázdnými regály a čerpali vědomosti, které jim byly poskytnuté. Jenom ty, nic víc.

„Co myslíš, že je zajímá?" zeptala jsem se Leonase, když jsme minuli matku s dvěma dětmi. V obličeji měla strhaný výraz, ale na své ratolesti se usmívala, držíc je za ruku chvátala ven z knihovny, sotva pozdravila.

„Jejich vlastní život, věřím, že ta matka se zde byla podívat po knihách o nemocech a zdraví jejího třetího dítěte, nedávno narozeného," odpověděl mi Leonas.

„Jak si to poznal?"

„Nepoznal, jen četl Auru, to přece umíš taky," odpověděl mi.

Teprve po jeho slovech jsem si přehrála celé setkání a vzpomněla si na barvu starosti, která překrývala většinu aury oné ženy. V tu chvíli jsem ji připisovala starosti o její dvě dětí, ale mihla se tam i barva naděje - světle zelený proužek, který se proplétal a vířil, aby utišil ženinu starost. A z toho Leonas vyvodil svůj názor. Usmála jsem se pro sebe a po očku mrkla na elfa vedle mne. On si se svým vzhledem takovou starost dělat nemusel. Své špičaté uši skryl velmi dobře provedeným kouzlem, takže i leckterý čaroděj by měl problém jeho Magii prokouknout. Pro mě to bylo jednoduší, protože jsem o skrývání věděla a přesto jsem v současném vzezření Leonasovi tváře viděla jen velmi krásného muže. Teprve na druhý, zahleděný pohled se znovu stal elfem.

„Stalo se něco?" zarazil se Leonas, když jsem jeho tvář sledovala už moc dlouho, odvrátila jsem pohled a jen zavrtěla rameny.

„Nic, jen přemýšlím, proč se mé uši nedají skrýt," povzdechla jsem si a upravila hedvábný šál.

„Možná, aby bylo lépe dokázáno, že lidé a elfové mají k sobě mnohem blíž, než se na první pohled zdá," pronesl zamyšleně Leonas. Vypadalo to, že se na okamžik ztratil ve svých myšlenkách.

„Omlouvám se, ty to vlastně znáš," uvědomila jsem si.

„Znám co?"

„Válku mezi lidmi a elfy, když jsem se narodila já, nebylo to tak těžké, být Poloviční."

„Nastolit mír mezi lidmi a elfy bylo kupodivu snadné, nejtěžší bylo jim ukázat tu podobnost, která nás pojí."

„Láska," uniklo mi tiché zašeptání.

„Co prosím? Eyo, musíš nahlas. Jsem sice elf, ale Magie mi bere dost podstatnou část sluchu," poukázal na vedlejší účinky skrytí elfských uší.

„Ale nic," zavrtěla jsem hlavou, naštěstí další vyptávání zaniklo v hluku jídelny. Podivila jsem se, kolik lidí tu v knihovně žije. Většina stolů byla obsazená nejen Učenými v jejich tolik typických šedých hávech, ale i mladých lidí v prostých šatech, kteří se starali o knihy a pomáhali Učeným. Jistě měli sen, že jednoho dne oblečou stejný háv jako jejich mistři. Zahřálo mě to u srdce.

„Vždycky se bude vědět o tvých činech jako o činech všech ostatních králů," usmála jsem se na Leonase a pak si všimla Alexe a Mirawy. Bylo to sice podivné, ale ti dva dorazili společně a dokonce se něčemu i smáli.

„Vidíš to samé co já?" oslovila jsem Leonase a posunkem naznačila to, co mě tak zaujalo.

„Je na tom něco podivného?"

„Dyť ještě před několika týdny ho chtěla zabít!"

„Já se ještě před několika týdny proháněl po lese a zpíval stromům," upozornil Leonas. Z jeho úst to znělo tak vtipně. Jenže opravdu to byla pravda, zdálo se mi to jako celá věčnost a ne jen několik týdnů.

„Když to takhle řekneš, zdá se to jen jako příběh a přitom..." nedopověděla jsem a zahleděla se na ty dva. Pořád mezi nimi působilo podivné napětí a ačkoliv se spolu velice družně bavili, ani jeden nepolevoval v ostražitosti a očekávání, že by jeden či druhý mohl znenadání zaútočit. Nezáleželo na tom, zda slovně nebo zbraněmi. Vyčkávali, co mohou od sebe navzájem čekat. A to je právě spojovalo nejvíc.

„...všichni jsme si tím prošli, všichni jsme součástí toho všeho." dopověděl za mě Leonas a já se přiměla vrátit se k současnosti.

„A co se bude dít dál?" zeptal se. „Máš plán? Zavedla jsi nás sem, musí to mít nějaký účel."

„Bezpečí," odvětila jsem, „jen tady jsme v bezpečí, jak mi mohl Pošlapatel hledat ty, kteří ho chtějí svrhnout tak blízko hradu? A navíc mezi Učenými?"

„Občas je nepřítel ještě blíž, než se může zdát," reagoval na moje otázky Leonas, „ale věřím ti, že víš, co děláš."

Chtělo se mi zakřičet, že o tom občas dost silně pochybuju, že nechápu, jak je možné, že toho tolik vyšlo. Že jsme tam venku na cestě nepoložili svoje životy, že jsem si všechno představovala mnohem složitější a jednoduší zároveň. Co bude teď, když jsme tak blízko Sídla.

„Nemůžeme tam přece jen tak nakráčet a říct, dej nám trůn!" zasmála jsem se nad svou úvahou jednoduchého získání místa, které je tak důležité.

„No...Pošlapatel by se rozhodně divil."

„Král," napomenula jsem elfa a hodila hlavou kolem sebe. Nemohli jsme vědět, kdo nás poslouchá. Kdo je opravdu zasvěcen vědomostem a kdo svým kariérním růstem a boji o moc. Kdekdo nás mohl podpořit, ale také hodně rychle potopit. A vězení dole pod Sídlem bylo to poslední, co jsem zde chtěla navštívit. I když...možná, že to je právě ta jednoduchá cesta. „Musí to jít i jinak," zamyslela jsem se nahlas, čímž jsem se zasloužila o zdvižené obočí nad Lenasovýma očima v tichém gestu „ptám se a nechápu."

„Vězení není zrovna vhodná varianta jak se dostat do Sídla, ale něco jednoduchého tu musí být taky."

„Rozhodně, ale nezapomeň, zítra začínají Slavnosti."

„A co s nima?"

„Nejsi náhodou ženuška bohatého obchodníka, co zatoužila po reji a veselí?"

Zasmála jsem se: „Za to ale můžeš ty!"

I když...nebyl to tak špatný nápad, díky Slavnostem budeme moci zjistit, jak je na tom zdejší obyvatelstvo. Kdo se postaví na stranu Krále ze strachu, kdo z odhodlání a kdo jen z vypočítavosti. Stejně tomu bylo i naopak. Kdo se přidá k nám?