Právo Nástupců

Právo Nástupců - jednašedesátá kapitola - Vzkaž!

„Kam jsme se to dostali?" zabědoval jeden ze šlechticů a znovu se podíval na plánek, který vytrhl mladíkovi z rukou, začínal být už poněkud rozrušený a nejradši by se co nejrychleji otočil a uprchl odsud. Zdejší místo bylo akorát obrovskou spletí chodeb, stačilo si jen nedat pozor a ocitli se ve slepé uličce, jako právě teď.

„To není možné", převzal si mapu Alex zpátky. Trvalo celé odpoledne, než ji jeho lidé překreslili a sám dohlédl na to, že je nakreslená správně, takže není možné, aby se ztratili. Nemohli se přece přepočítat, už jednou se zkusili vrátit k poslední odbočce, kterou si chytře označili svítícím práškem, takže ji ve tmě velmi rychle nalezli, ale teď se dostali zase na to stejné místo.

„Někde to tu přece musí být," nevzdával se naděje postarší rolník, jeden z mála prostých lidí, který si troufl „do toho" jít. Přišel blíže ke zdi a začal ji zkoumat.

„Třeba je tam někde uvolněný kámen a nebo je zeď jen tak na oko," navrhl někdo další v davu čekajících bojovníků. Všichni do jednoho byli vybaveni tou nejlepší zbrojí a nejostřejšími zbraněmi, které si mohli dovolit. Tato noc rozhodne, zda bude zítřejší ráno začátkem něčeho nového.

I ostatní muži se rozhodli prozkoumat okolí.

„Nic tu není," zabědoval Alex a odevzdaně si sedl do prachu chodby. Zavřel oči a přemýšlel. Nikoho ani nenapadlo ptát se, jestli to vzdává. Všichni trpělivě vyčkávali, co jejich vůdce, slíbený nový Král, poví. Když tu se náhle zeď pohnula zcela sama. Alex rychle vyskočil na nohy a tasil meč, ve světle pochodní se zablýskl. Všichni jeho společníci následovali jeho příkladu. Jakmile se zeď odsunula, pochopili, proč se tak stalo.

Přímo za zdí stála mladá dívka v černo-modré zbroji. Jedna ze členek jízdní Gardy. A to přímo jejich kapitánka.

„Ale, ale...," zasmála se nepříjemným hlasem plným pohrdáním a jistoty sama sebou, „kdopak to k nám zavítal?" otázala se a pak se smíchem dodala: „A to prý bludiště patří k těm nudným hlídkám. To se chlapy budou divit."

Nikdo se neptal, jak je možné, že zrovna kapitánka hlídá tak „podřadné" místo. Vrhli se do boje. Žena ostře hvízdala. Alex ucítil závan mocné Magie a pak kouzlo udeřilo naplno. Jako uragán všechny smetlo a hodilo přes celou délku chodby, kde Alex tvrdě narazil do kamení za ním. Nevzdal se a během chvíle stál na nohou. Neznal sice sílu Magie, sám neuměl ani jedno z kouzel, ale byl odhodlán to tu tak rychle neukončit. Ani neměl čas se ptát, jak je možné, že jsou tyto chodby hlídané, či že je snad stařec navedl do pasti.

„Ptáš se jestli je toto past? Zda ten, kdo vás sem poslal zavinil vaši smrt? Odpovím ti...," vytáhla svůj meč. Alex okamžitě poznal, že je tvořený z drakaria. „Nevěděl to, ale my o chodbě víme."

Alex se vrhl vpřed, nechtěl se nechat zatlačit do kouta. Vždyť tu byla jen ona. Nebo si to alespoň myslel, za chvíli nebylo v chodbách bludiště ani k hnutí, odněkud se vyřítilo několik desítek vojáků. Strhl se boj. Alex odrážeje útoky kapitánky si uvědomil, že se opravdu dostali do pasti. Zabědoval, ale nevzdával svůj boj. I když byl předem prohraný. Dívka naproti němu byla velmi zkušenou šermířkou a nedělalo ji sebemenší problém Alexovi odrážet útoky a laškovně si s ním hrát ve vlastních výpadech. Byl bláhový, když si myslel, že dosáhne trůnu. Teď už bojoval jen o svůj život. Když sledoval, jak jeden za druhým jeho společníci odchází a platí tu největší daň.

Zbylo jich jen pár. A to doslova. Na živu zůstal jen on a nejstarší ze šlechticů, bývalý správce Kavanového panství, největšího kavanového pole v Království. Oba je surově zbili, dříve než je konečně uvěznili v chladných kobkách hluboko pod Sídlem.