Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) šestapadesátá kapitola: Průvod

„Zahajujeme letošní Slavnosti, nechť se všichni následujících pět dní baví. Vyhýbání se oslavám bude potrestáno!" znělo ráno celým Správní městem. Zabručela jsem a přetáhla si teplou deku s jemným povlečením přes hlavu. Zrovna tohle mě opravdu budit nemuselo. Povzdechla jsem si, posadila se do sedu a protáhla se. Po chvilkovém přemlouvání jsem se vyhrabala z postele a zamířila ke skříni s věcmi.

„Na pár dní na jednom místě," okomentovala jsem skříň s vyskládaným oblečením. Vypadalo to, jako kdybych tu žila a budu žít ještě dlouhou dobu, a nejen na chvíli. Zvykla jsem si na svůj život hraničářky a že vlastně nikde nemám domov, proto se stal tento rituál mojí součástí. Vždy když jsem věděla, že se na místě zdržím déle než pár hodin, všechno moje skrovné vybavení putovalo ze sedlových vaků do truhel či skříně, jako v tomhle případě. Pohled mi padl na vypulírované a čerstvě namazané vysoké kožené boty a zavrtěla hlavou, tohle dneska nepůjde. Přehlídla jsem i svoje tradiční kožené kalhoty a plátěnou košili a místo toho vytáhla své šaty v barvě moře.

„Je to nezvyklé," ohodnotil moje vzezření Leonas, když jsme se střetli na chodbě vedoucí k pracovně Učeného. Na cestách by byly sukně poněkud nepohodlné, a navíc nepatřily do mého zavedeného repertoáru odívání. I ve Stínové vesnici jsem šaty oblékala jen při příležitostech, které si to žádaly, jinak jsem dávala přednost svému tradičnímu oblečení.

„Připadám si jako šašek," zhodnotila jsem nastalou nutnost změny v oblékání.

„Proč? Jsi dívka, k dívkám šaty patří," odporoval Leonas.

„K dívkám, já jsem hraničářka!"

„To je jenom tvoje povolání, ne život."

„Pro mě je to můj život, zasvětila jsem tomu vše, co se v mém životě odehrává," povzdechla jsem si.

„Děje se něco?" zarazil se Leonas. „Jsi poněkud bledá," udělal krok směrem ke mě a starostlivě se ke mě naklonil. Ustoupila jsem, abych se dostala z jeho dosahu a zavrtěla hlavou: „Jsem v pořádku, to se ti něco zdá. Může to být zdejším světlem." Elf sice moje ujištění přijal, ale stejně ze mě celou cestu nespustil oči. Přitáhla jsem svoji auru blíže k tělu a zamaskovala ji šedou barvou neproniknutelnosti. Slyšela jsem, jak nesouhlasně zamručel, ale neřekl nic.

Ulevilo se mi, že se na nic nevyptával. Dnešní noc se mi nespalo moc dobře, trápily mě myšlenky a otázky toho, jak to všechno bude dál. Najednou jsem procitla ze svého zahloubání a gestem ruky Leonase zarazila. Rozhlédla jsem se kolem a pak jsem i s elfem vlajícím za mnou vinou chycené paže rychle zmizela v postranní uličce. Zrovna včas. Z ohybu se vynořila skupinka královských vojáků s guvernérem v čele.

„Co ten tady dělá?" sykla jsem překvapeně a pak rychle zmlkla. Přiložila jsem si prst na rty na znamení, že i elf má být potichu. Ať je jeho otázka jakákoliv. Několik dlouhých vteřin trvalo, než vojáci přešli kolem našeho poněkud nedostatečného úkrytu a pak se jejich kroky začali vzdalovat.

Vydechla jsem úlevou, stačilo opravdu málo. Knihovna je sice velkým labyrintem, ale některé její schovky jsou dejme tomu poněkud nedostatečné. Stačilo tak málo a objevili by nás.

„Už můžete vylézt," zaznělo přímo za námi, rychle jsem se otočila a teprve pozdě si uvědomila, že můj meč leží v bezpečí přiděleného pokoje.

Z úst mi vylétla nadávka, nehodící se ke křehkým dívkám a pak jsem svěsila ruce. „Vylekal jste mne!" zlobila jsem se na oko. Přímo před námi stál Učený. Ve svém jednoduchém rouchu opravdu nebyl hrozbou.