Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) 17. kapitola - Zaženeš hoře, až spatříš moře

Dříve, než jsem však stihla udělat jediný krok, mě cosi zarazilo. Tudy cesta nevede, napadlo mě a vedena neznámou silou jsem se otočila a pokračovala dál hloub mezi stromy a divoké keře.

Věří tomu, co všude hlásá Pošlapatel?

Jak vnímají svět ti, jenž král utlačuje?

Dokážu pomoci?

Proč o wulfinech nevím?

Trápily mě otázky bez odpovědí, strach z toho, že můj úkol nesplním a čím víc jsem se nořila do hlubin zahrady s keři, kameny a prašnou cestou, tím víc jsem se chtěla ptát. Ptát se a dostat odpovědi, dostát svému poslání, vést se Osudem a...

...říct nahlas své jméno.

Zalekla jsem se, to bylo poprvé...co mě napadla tahle myšlenka.

Všechno ve skalním městě bylo takové divoké, ale přesto si zdejší krajina zachovávala půvab a krásu svých pro okolí neznámých obyvatel. Dřív než jsem se stihla vyděsit, že mě moje bláhové myšlenky a důvěra v Osud zavedly někam, kde se ztratím, se přede mnou otevřela krajina a já se ocitla na nevelkém palouku. Vypadalo to tu známě, nebo aspoň známěji, než jakékoliv jiné místo. Uprostřed barevných záhonků plných voňavých květin a bylinek, pod košatým kaštanem se krčila malá chaloupka. S kamenným základem a doškovou střechou.

Nevím proč, ale ten výjev mi vlil do duše klid. Utichly otázky a já jen vnímala zdejší atmosféru.

„Vítej, Eyo," z chaloupky vyšla žena oděná v elfských šatech barvy duhy, přestože elfkou nebyla. Vlasy měla krátce zastřižené a její tvář jasně vykazovala známky Wulfinů, hlavně její očí. I přes lidskou formu ty její stále zůstávaly vlčí.

„Krásný den," odpověděla jsem na pozdrav a hned pokračovala: „odkud znáte mé jméno?"

Žena došla až ke mně, když procházela kolem záhonků, cípy jejích šatů sebou vzaly i vůni léčivých rostlin, obtočila se kolem nositelky krásných šatů a přidala ji na vřelosti.

„Už dlouho tě očekávám," usmála se na mě, kolem očí ji vyskočily další vrásky, její tvář byla i přes vyšší věk krásná a tak mateřská, „znáš odpovědi na své otázky?"

Nechápavě jsem se na ní podívala. O jakých otázkách to mluví, mohla snad znát mé myšlenky? Nemůžu se vlastně divit ničemu.

„Vím, proč tu jsi, našla si toho, komu opravdu patří trůn, jen...," najednou se zarazila, tedy zarazilo ji vlčí zavytí, chytila se za hruď a v očích se jí zaleskly slzy. „ach ne." zašeptala a podívala se na mě. „Mohla bych ti poradit více, ale...už není čas, jdi další stopou...Když vlci pláčou, zazpívej písku, překroč řeku a najdi moře,"

„možná, že najdeš odpověď a zaženeš jejich hoře," dokončila jsem verš, který žena začala. Jen jsem nechápala, proč zrovna teď recituje jednu ze zakázaných básní Staré historie.

Když vlci pláčou...pláčou už tolik staletí a nikdo je neslyší, nikdo je nevnímá, schovaní ve svých horách čekají na čas, kdy přestanou být jen pouhými vlky, až někdo pozná a ukáže světu jejich lidské já.

Písku zpívat mohu jen na planinách, nic jiného krom písku a kamenů tam od dob válek s obry není, většina kupeckých cest je prázdných a vedou...

„Přímo až k moři," zašeptala jsem tiše, v tu chvíli se mi vybavil bílý hřebec - můj Věrný. Tak tam směřuje další stopa...kolikátá už? Přes celé Království ze západu na východ k horám nad Mořem, vysokých písečných dun.