Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění) šestatřicátá kapitola - Trochu přerostlý pes

Ráno jsem tedy vstávala opravdu brzy. Slunce sotva stihlo poprvé vykouknout. Všechny koně už byli vzhůru, dokonce i Věrný se popásal v dosahu jeho krku. Ohleduplně zůstal ležet a čekal až se probudím.

„Děkuji ti," pohladila jsem zvíře a zvedla se. Zamířila jsem do komůrky. Potkala jsem Jafínku, jak chvátá do chléva.

„Už jsem vám zabalila jídlo na cestu, věřím, že není bezpečné se tu zdržovat déle," usmála se a podala mi raneček s jídlem. Poděkovala jsem jí. Jistě si oddechne až zmizíme na cestě. Vešla jsem do místnosti určené pro mě.

„Vstávejte, vydáme se na cestu!" probouzela jsem spáče.

„Cože?" vyhrabal se z dek rozespalý Alex, všimla jsem si jeho nového meče. Položil si ho na matraci vedle sebe na znamení, že si svůj nově nabitý poklad bude strážit jako oko v hlavě. Snad už konečně pochopil proč jsem s takovou urputností bránila ty své.

Leonas už dávno vstal a očekával než se probudí i ti ostatní spáči. Janko se ze svých vyhřátých houní hrabal sice také s mrmláním, ale po vojenském výcviku ctil pravidla a dříve, než se z vyhřátých dek vyhrabal i Alex, stál připravený na cestu.

„Čekáme jen na tebe!" postěžovala jsem si mladíkovi. Divokou vlčici jsem sice nikde neviděla, ale podle toho, jak jsem Mirawu stihla poznat, jistě dala přednost nocování venku pod hvězdnou oblohou a brzy se objeví.

„Už odjíždíte?" překvapený sedlák nás zastihl zrovna ve chvíli, kdy jsme se po posledních kontrolách chystali nasednout. Rozloučili jsme se již včera večer, takže mi nepřišlo důležité budit ho kvůli našemu odjezdu a jak to tak vypadalo i Pepek se z peřin vyhrabal teprve nedávno. Jistě na popud své již dávno čilé ženy.

„Musíme dál, není bezpečné se zdržovat na jednom místě dlouho. Znáš přece můj život," usmála jsem se.

„Hraničářka," utrousil Pepek, „proč vlastně?"

„Vybrala jsem si to, je to můj život!" odpověděla jsem a rychle se rozloučila krátkým objetím. Pak jsem vyskočila na svého koně a čekala na rozloučení ostatních.

„Alexi!" počkala jsem si na mladíka a pustila tak elfa s rytířem přede mne, „odpoledne vyzkoušíme tvůj meč!" mrkla jsem na něj. Přišlo mi, že nás jeho nová zbraň posunula blíž. Oba jsme totiž něco pochopili.

Alex jen kývnul a popohnal hnědku Mirawy, dívka ve své vlčí podobě běžela daleko vepředu.

Pokračovali jsme cestou, kterou jsme k osadě dorazili.

„Tudy ne!" zarazila jsem Janka, když se chtěl vydat vpravo, aby pokračoval po Obchodní cestě jako jsme jeli včera.

„Na druhou stranu," ukázala jsem.

„Tudy je to ale špatně, na Pobřeží je to tři dny cesty na druhou stranu, copak to nevíš, Eyo?" otázal se překvapeně Janko a po dlouhé době mě i oslovil jménem.

„Vím, ale Stopy osudu se objevují a zase mizí, přichází a mění se," vysvětlila jsem a navedla hřebce před oba zmatené jezdce na druhou stranu, než oba předpokládali. Jen Alex se v klidu rozjel za mnou.

Občas se Stopa osudu změní v Předurčení, tak jako právě teď. Blesklo mi hlavou. Leonas pozvedl obočí, když zachytil moje myšlenky. Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že to teď nemůžu a nechci řešit.

„Máme více než dva týdny než dorazíme do královského Sídla, učte se poklonu pánové, budeme to potřebovat!"

Před Pošlapatelem je totiž potřeba se sehnout opravdu hluboko!