Právo Nástupců

Právo Nástupců - (Znovuspuštění) osmačtyřicátá kapitola: Ale výpravu vedeš ty!

Následující dva dny se nic zvláštního nestalo, cesta probíhala naprosto v pohodě a klidu. Jen čím více jsme se blížili Sídlu tím víc i na nás dopadal jeho stín.

„Mám pocit, že se za chvíli začnu krčit i já," postěžovala si Mirawa, když jsme zastavili na naši cestě v hostinci, abychom nasytili naše kručící žaludky. Den se už pomalu chýlil ke konci, stíny se prodlužovaly, takže byla i vhodná doba najít místo k nocování.

„To nedělej," poradil ji Alex a uklidňoval svého vraníka, kterému pod nohama proběhl zbloudilý psík a poplašil zvíře.

„Povídám, že to bol opravdickej obr! Na tyhle oči sem ho zmerčil! Fakt" donesl se ke mě útržek rozhovoru dvou chlapů.

„To jsou kecy," vyvrátil to ten druhý a otevřel dveře.

Víc už jsem z rozhovoru neslyšela. Za dvěma muži zapadly dveře do krčmy a jejich rozhovor umlčela stěna domu.

„Stalo se něco?" otázal se Janko, když si všiml, že jsem ustala ve své činnosti a sleduju dveře.

Zavrtěla jsem hlavou, ale v duchu jsem si slíbila, že to ještě musím prozkoumat. Věděla jsem, že lidé se často nechají svést k přehánění, ale přesto nebudu mít klid, dokud nezjistím, co přesně je ten zmiňovaný „obr". Přivázala jsem Věrného k hrazení tomu určenému, no přivázala, jen jsem lano od jeho ohlávky nadvakrát omotala okolo kulatiny, takže to vypadalo, že je zvíře zajištěné proti útěku, ale kdyby bylo potřeba, dokázal by i sám přijít na zavolání. Že by se rozhodl odkráčet kamsi do neznáma zcela sám jsem mohla s naprostým klidem vyloučit.

„Slyšela jsi to?" zastavil mě Alex.

„Myslíš ty dva?"

„Jo, mluvili o obrovi!"

„Alexi," trpělivě jsem se na mladíka zadívala: „vesničanům nemůžeš věřit všechno, co říkají. Obři neexistují.."

„Ty tak máš co povídat!" zarazil mě. „Zrovna ty, která uspala jejich krále!"

„Ano uspala a právě proto vím, že žádní obři nejsou, alespoň teda ty, kteří by nás mohli ohrozit," na mysli mi vytanul obrázek Hrobu balvanů, místo, kde se zkamenělá těla ve své impozantní výšce tyčí k nebesům. Jen na Středových planinách jsou všichni obři, proměněni v tuhý kámen. Není potřeba se jich bát.

„Ale přece...," protestoval Alex.

„Chceš se dozvědět víc? Prozkoumej to!" vyzvala jsem mladíka. Podíval se na mne a pak následoval ostatní do krčmy. V jeho auře zahořela nová výzva. „Uvidíme, co se v tobě skrývá," řekla jsem si tiše pro sebe a pak i já vstoupila.

Ovanula mě typická atmosféra vesnické hospody. Tvořila ji jen jedna velká místnost s chatrným dřevěným schodištěm u stěny hned naproti vstupu. Vedle se rozkládal bar. Celou místnost nedokonale osvětlovalo několik svícnů na zdech. Panoval tu čilý rozruch, hosté se bavili, překřikovali a častovali se nadávkami. Teď, když se schylovalo k večeru se místnost zaplňovala lidmi, kteří se snažili utopit nad korbelem piva své dennodenní starosti. Při pohledu na chrápajícího muže s dlouhým plnovousem mě napadlo, že někomu se to daří, alespoň na chvíli.

„Kam se usadíme?" otázala jsem se a snažila se nevnímat všechny ty upřené pohledy, které se vinou našeho příchodu zvedly, a i když rozhovor neustal, doprovázeli nás na každém kroku.

„Co jsou zač?" zaslechla jsem od nejbližšího stolu, zaměřila jsem svou pozornost právě tímto směrem. Onen buřič, kterým byla korpulentní dáma ve středním věku s rozpitým korbelem před sebou okamžitě raději ztichla a obrátila svoji pozornost nad pivo, s tvářemi zardělými rozpaky přespříliš důkladně kontrolovala už skoro vyprchanou pěnu na hladině zlaté tekutiny.