Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění) osmatřicátá kapitola - Záhadný les

Sledovala jsem ohnivé jazyky, když se elf s tichostí probral. Nemusela jsem ho ani budit v předem domluvený čas. Věděla jsem, že stačí jen jeho vůle a tělo probere jeho mysl v určený čas.

„Jaká byla hlídka?" zeptal se mne, jakmile odhrnul plášť, který mu doposud sloužil jako deka a posadil se. Svěží a plný energie tak jak se na elfa sluší a patří.

„Nic zvláštního," odpověděla jsem a dál sledovala plameny ohně.

„To tě ten oheň tak fascinuje?" zasmál se tiše.

„Vždycky mě fascinoval, už když jsem byla malá," zašeptala jsem tiše. Tanec ohně, jeho teplo, světlo a energie. Nikdy jsem se však neodvážila jeho energii čerpat a využívat.

„Je to mocný sluha, jen ho nesmíš nechat přerůst v pána," promluvil Leonas.

„Vím."

„Běž spát, ráno se objeví brzy a čeká nás další dlouhá cesta, pokud chceme dorazit do královského sídla opravdu do dvou týdnů, co se vlastně bude dít tam?" otázal se.

„Čas ukáže," odpověděla jsem prostě, ani já netušila, co vlastně budeme v královském Sídle dělat či hledat. Jen jsem následovala stopy Osudu a ani jedna mě nepřipravila na to, co je vlastně správné. Nechat se vést cílem a až tam dorazím, třeba opravdu všechno pochopím a nebo taky ne.

„Je snadné říct, dosaď na trůn toho, komu patří jeho Právo Nástupců, jenže návod, ten si nepřečtu v žádné z knih, co knihovny nabízí," zamyslela jsem se na chvíli.

„Řiď se tím, co ti říká srdce, a i mysl třeba napoví a teď už jdi spát," hnal mě na kutě elfský král, „teď budu bdít nad tvými sny já."

Jen jsem se na odpověď usmála, věděl to! Jasně, že vytušil, že jsem celou hlídku sledovala jeho barevné sny. Když...nechával je otevřené, tak snadné pro čtení a má zvědavost mi prostě nedala.

„Omlouvám se," špitla jsem zahanbeně.

„Já se nezlobím, našla jsi v nich aspoň něco poučného?"

„Ano," potvrdila jsem, sebrala jsem svůj plášť a uložila se ke spánku, zachumlala jsem se do hřejivé látky a s očima stále upřenýma na tanec oranžových plamenů jsem se pomalu propadala do spánku.

Probouzela jsem se do šedivého a vlhkého rána. Všude kolem se válela rosa a cáry mlhy. Po sluníčku předchozích dnů nebyla ani památka.

„Tak nám asi trochu sprchne," s obavou v hlase sledoval Janko oblohu pod mrakem.

„Je to jenom voda!" zasmála se Mirawa v lidské podobě. Právě ve svém vaku cosi hledala.

„Tady je!" vykřikla vítězně a vytáhla na šedé světlo světa úhledný balíček. Povolila šňůrku a po máchnutí se objevil plášť. Jistě musel být složen pomocí Magie, protože jinak by se nedal složit do tak malého rozměru.

„Já nezmoknu!" prohlásila a přehodila si ho přes ramena.

Věděla jsem, že ani rytíř nezmokne, i jeho uchrání před nepřízní počasí plášť kolem ramen, ale i tato jistá skutečnost mu nezabránila, aby si trochu nezaremcal. Jen pokrčil rameny a dal se do chystání koně.

Jeho slova se potvrdila vzápětí, ještě jsme ani pořádně nevyjeli a už se na zem začali snášet první kapky, nejdříve jen sem tam zahrozily, načež se spustil déšť. Koně frkali a nepokojně pohazovali hlavou, když jim voda stékala do nozder a skrápěla jejich srst.