Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) devětatřicátá kapitola - Musíš hlavou!

„Něco se blíží!" křikla jsem dozadu. Možná to jsou jen kupci, co se vrací z obchodů domů nebo naopak vezou své zboží dál. Pobídla jsem koně k chůzi kupředu. Les poněkud prořídl, ale tím pádem si déšť našel cestu až dolů. Žádné husté koruny nezachycovali přívaly vody, alespoň však bylo mnohem více světla.

Ucítila jsem to dříve, než se ze zatáčky vyřítila skupinka jezdců na černých koních. Nejdřív obrovský příval zlosti, pak krutost, následována obrovskou touhou. Černou a temnou.

„Z cesty!" křikla jsem a popohnala koně, prudce jsem bělouše strhla mezi stromy do křovin. Všimli si nás?

Po Obchodní stezce jela asi desítka vojáků a několik dalších pochodovalo za nimi. Přestože koně se zvednutou hlavou běželi rychlým klusem, pěšákům za nimi nedělalo problém držet s nimi krok. Všichni se pohybovaly jako stroj. Nejen lidé, ale i zvířata.

„Tiše!" sklonila jsem se ke krku koně. Od Obchodní stezky nás dělila vzdálenost na asi desítku kroků a husté křoviny. Bělouš přežvýkl udidlo. Máme šanci, že si nás nevšimnou. Jsou ale na cestě další?

Ohlédla jsem se. I ostatní tišili svá zvířata a krčili se k jejich krkům. Ví všichni, že máme šanci, že si nás nevšimnou. Vyhledala jsem Alexe.

Buď v klidu! Naznačila jsem a věřila, že mě pochopil.

Chybělo už jen málo. Za pár vteřin nás budou míjet.

Vzdálenost se zkracovala.

Najednou kůň v předu zaržál a trhl hlavou. Vypadl tak z perfektního rytmu. Jeho jezdec se rozhlédl.

Srdce na jeden úder vynechalo. Zahlédla jsem jezdcovi oči a trhané pohyby. Nebyl to obyčejný královský voják, jeho oči prozrazovali, že tento je poněkud upravený Magií!

Temnou a plnou zloby!

„Co to děláš?!" vykřikla vedle mě Mirawa, pak jsem si všimla, jak se kolem nás prohnal jako vítr černý kůň.

„Alexi!" vykřikla jsem ještě, než mladík skokem překonal křoviny a houští. Na cestě koně jezdec prudce strhl. Vraník se vzepjal a Alex na jeho hřbetě zahrozil. V jeho ruce se třímal jeho nově nabitý meč.

Hodilo by se říct, že mi brada údivem padla až k zemi. Věrný s sebou nervózně zaškubal a přešlápl. Zařehtal na černého koně Alexe, ale zůstal stát. Čekal na můj povel a já ani nevěděla, jestli mu ho mám dát.

„Co to dělá?" ozval se Leonas. Nedokázala jsem mu odpovědět. To, co udělal, hraničilo se sebevražednými sklony. Jen tak, bez valného výcviku, vyrazit proti královským vojákům, navíc, když tito poháněla zlá Magie.

„On se zbláznil!" zašeptala jsem a neměla jsem daleko k hysterickému smíchu.

Sledovala jsem, jak kůň dopadl na zem a v obrovském skoku se pouští vpřed na jezdce. Ti jako jeden vyčkávali na útok osamoceného nájezdníka. Všichni ve stejný okamžik vytáhli své meče.

„Jestli tam na ně najede, tak je po něm!" vyhrkla Mirawa.

„Na co tu čekáme?" otázal se Janko a chtěl vyrazit vpřed.

„STŮJ!" zarazila jsem ho. „Tohle je na něm!"

„Eyo?!"

Neodpověděla jsem. Jen jsem přitáhla otěže svému koni. „Jen klid!" šeptala jsem hřebci a možná, že to platilo i pro mě.

Jen na pár kroků od vojska se Alex zastavil. Vraník se podsmekl v mokrém bahnu, ale ustál to. Alex ho trhnutím za otěže donutil obrátit se kolem osy a pak zakřičel: „Bojujte čestně, vy parchanti!"