Právo Nástupců

Právo nástupců - (Znovuspuštění) kapitola třiatřicátá: "Co je to ten Kavan?!"

Stačilo jen pár kroků a čekal nás Planinský přechod, všichni tou vidinou pookřáli. Nejen lidé, ale i koně. Zvířata jako kdyby zapomněla na únavu a tu dálku, kterou už měli v kopytech a přidali na svém kroku. Věrný dokonce rozverně pohodil hlavou a z kroku přešel do pomalého klusu. Ostrý přechod pusté hlíny a svěží trávy překonal skokem. Stejně jako ostatní koně i můj bílý hřebec se dal do cvalu a nikdo koně nebrzdil.

Byla to krása, všude kolem nás pučel život, cválali jsme po rozlehlé louce, po levé straně se tyčily lesy a v dálce zlátlo obilí.

„Vítejte v povodí Vahany!" zvolala jsem. Vahanské kraje byly rájem zemědělců a nejen obilí, ale i všechny plodiny zde vypěstované zásobovaly kraj od Planin až po Pobřeží a hlavní královské Sídlo.

Otřásla jsem se, stačilo sjet z předem vytyčené trasy a během necelých dvou týdnů bychom dorazily do Sídla odkud Pošlapatel řídí své loutky a šlape na své poddané. Zastavila jsem bělouše do kroku a v klidu jsem došla na širokou Obchodní stezku. Vedla kolem luk a končila v lese v dáli. Přímo v místě, kde jsem zastavila, se rozdělovala do tří částí. Jedna vedla k Pobřeží, což jasně ukazoval směrový kámen s vytesanou směrnicí a udávající vzdálenost. Druhá se stáčela k vesnicím v dálce a ta třetí končila po chvíli zarostlá v křoví.

„Ta vedla na Planiny, že ano?" otázal se Alex. Kývla jsem. Už dlouhou dobu po ní nikdo nejel. Nebylo odvážného, který by se tam vydal.

Otočila jsem hřebce na druhou stranu. I zde stál patník.

„Jednou tam pojedeme," zašeptala jsem koni a pohladila ho v hřívě. I tam nás jednou naše cesta zavede. Pobídla jsem hřebce, který se rozešel směrem k Pobřeží. Kamínek, který odlétl od kopyta, se odrazil od onoho patníku. Jasně hlásal, že právě tudy se cestující dostanou do královského Sídla.

Měla jsem dojem, jako by mě na malou chvíli sledovaly čísi oči. Možná patřily samotnému Osudu hlídající moji cestu a směr. A ten směr vedl k Pobřeží.

Uvolněným klusem se zvířata vydala po měkké cestě tvořené příjemným podložím hlíny změkčeném deštěm. Byla to tolik vítaná změna od prašných Planin.

„Mám chuť zpívat," protáhl se Janko v sedle elfské klisny a rozhlédl se.

„Jet světem tam, kam až oči nevidí...," zanotoval píseň. Podívala jsem se na něj.

„Přestaň!" sykla jsem, tahle píseň patřila mezi zakázané. Vyprávěla o elfech a lidech, jejich nově uzavřeném spojenectví a chystání se na bitvu s Obry.

„Nikdo nepovolaný mě tu neslyší," namítl Janko, ale poslušně zmlkl, ale jen na chvíli, než si rozpomněl na jinou píseň. Tentokrát se ale rozezpíval o vlnách bortící se o útes a odvaze rytířů. Měl příjemný hlas, takový jenž by nikdo do rytíře netypoval.

Usmála jsem se a nechala se nést klidnou a pohodovou chůzí svého hřebce.

„Znáš mnoho písní, které jsou v království zakázané?" otázal se mě Leonas, když mě dostihl se svou klisnou. Věrný k ní natáhl svůj nos a něžně ji zafuněl do hřívy.

„Jako hraničářka musím znát to, co si nejen já, ale i ostatní lidé mohou dovolit, aby byl pro ně život bezpečný. Je to můj úkol."

„Znal jsem toho, kdo složil tu píseň. Byl to vážený a čestný člověk. Jistě by ho zarmoutilo, kdyby slyšel, že jsou jeho slova oživující příběh zakázaná."

„Toho jsem si moc dobře vědoma," odvětila jsem a ponořila se do svých myšlenek. Vyjeli jsme z planin, teď nás bude ohrožovat víc, než jen banda Mormojských divochů a prach.

„Alexi," oslovila jsem mladíka, který sledoval kraj. Podíval se na mě a pak pronesl znuděné: „Áno?"

„Čím se vyznačuje Vahanské povodí?" vznesla jsem otázku, na kterou by jako král měl vědět odpověď.

„Kavan!" zaštěkala ke mě Mirawa svou brumlavou řečí ve vlčí podobě. Vrhla jsem na ní káravý pohled. Jí jsem se neptala.

„Přesně tak, kavan, a já bych si zrovna teď nějaký dala a vím kde!" usmála jsem se, nasadila kápy a pobídla koně k rychlejšímu chodu. Netrvalo dlouho a z obchodní cesty se odpojovala poněkud užší cesta na jejímž konci se krčila malá vesnička nebo spíše osada. Obklopovaly ji pole a pastviny pro dobytek.

Zamířila jsem oním směrem a za chvíli stála u malého stavení.

„Koho to sem čerti nesou!" ozvalo se nejdříve a pak z domku vykráčel mladý muž následován dvěma malými caparty, sotva druhým rokem po světě chodícími.

„Jen unavení pocestní, kteří hledají nocleh," usmála jsem se a na krátko ukázala svoji tvář doposud pečlivě schovanou před zraky ostatních.

„Můj ty skutku, Eya!" na mužovi tváři se objevil vřelý výraz. „Jak jen je to dlouho, co jsi nás zachránila před tím zmetkem...jak jen se jmenoval?" poškrábal se na hlavě.

„Byl to bubák," napověděla jsem a seskočila ze sedla, „A je to přesně čtyři roky a jak koukám, už máš konečně rodinu?"

„To víš, když jsem nedokázal získat srdce hraničářky, musel jsem vzít za vděk mladou Jafínkou."

Zasmála jsem se. „Můžu u tebe já a má družina najít nocleh a šálek horkého kavanu?" otázala jsem se.

„Že se ptáš, jen pojďte dál, koně nechte na zahradě," ukázal k malému ohrazenému plácku, „pojďte děti, řekneme mamince ať chystá na stůl," zahnal oba andílky do stavení.

„Kdo je to?" tázal se Leonas, obezřetně si měřící muže mizícího v chalupě.

„Sedlák Pepek, zachránila jsem ho kdysi před bubákem a sama utržila mnohá zranění. Je jeden z lidi, kteří znají můj původ, ale vím, že je moje tajemství u něho v bezpečí."

„Můžu mít jen takový dotaz?" ozval se Janko, když odsedlal svoji kobylu, otočila jsem se na něj.

„Co je to ten kavan?!"