Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) čtyřiapadesátá kapitola: Knihovna v knihovně

Jestli nás výjev v horním patře knihovny rozesmutnil, tento nám vlil do srdcí naději. Po všech stranách se táhly police s knihami, plné až do stropu, Nesahal do takové výšky, ale ani nebyl nízko. Jako kdybychom vstoupili do knihovny v knihovně. Zmenšená kopie zaprášených a poloprázdných horních sálů. Nikde ani smítka prachu a oheň jen coby zdroj světla, bezpečně uzavřen ve svícnech lamp.

Okouzleni množství poznatků a vědění jsme se všichni rozešli dál do prostorů knihovny. V těch knihách není jen to, co je zakázané znát, ale je v nich ukrytá i naděje a víra, že lidé budou bojovat. I po dvou staletích kruté samovlády Králů, kteří na trůn nepatří.

„Dnes a denně riskujeme svoje životy, ale Knihovna si zaslouží být zachována i pro ty, jenž přijdou po nás."

„Tys to věděla?" zeptal se Leonas, i elfský Král se se zájmem rozhlížel kolem. Přejížděl po hřbetech knih a četl jejich názvy.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. Znala jsem knihovnu jako to místo tam nahoře a nebo...tomu už bylo opravdu dávno.

„Kdo je to?" ukazoval Alex na obraz v nadživotní velikosti. Zobrazoval muže, který za hřívu držel překrásné zvíře. Nebyl to kůň, ale jednorožec s oslnivě bílou srstí.

„To je Král mírotvorce," vysvětlila jsem, „Tomis Udatný."

„Byl mým přítelem," doplnil Leonas, „je to trochu zvláštní, stát tu naproti němu a přesto se dívat jen na malované plátno."

Usmála jsem se na elfa a pak si na něco vzpomněla, gestem ruky jsem si vyžádala chvilku strpení a zmizela mezi regály s knihami. Pokud byla knihovna opravdu stejná jako ta nahoře, mělo by to být někde tady. Musela jsem o trochu déle hledat, ale nakonec jsem se vrátila s tím správným rukopisem. Na rozdíl od mnohých knih, tato byla ta první, stvořená opravdovou prací. Zatímco většina dalších byla jen výtiskem Magie. Pomocí kouzla zkopírovaný originál a v mnoha dalších variantách vyslaný do světa.

„Co to neseš?" podivil se Janko. Kniha byla opravdu velká.

„Vydrž chvíli," zarazila jsem nedočkavce a položila knihu na čtecí pult přímo pod obrazem. Opatrně jsem listovala knihou, než jsem narazila na to, co jsem hledala.

Malba zobrazovala mladého elfa, zlaté vlasy rozevláté ve větru, na tváři odhodlaný výraz a v ruce luk a dva šípy.

„To jsi ty, Leonasi!" vykřikl Alex a srovnával elfa s jeho vyobrazením v knize. Pomalu až zabořil nos do knihy a začal číst. Složité zdobné písmo elfského národa, ačkoliv text v knize napsal autor v obecné řeči, dávalo mladíkovi značnou práci krátký odstavec u ilustrace přečíst. „Píše se tu o...,"

„Já vím, co se o mě píše," zarazil ho Leonas, odstrčil Alexe z cesty a chystal se knihu zavřít. Než tak však učinil, zašklebil se na svoji podobiznu. Nepodařilo se mi se ovládnout a z úst mi uniklo tiché zachechtání. Leonas zvedl hlavu a střetli jsme se očima. Nadzvedl obočí, na znamení: „Je tady snad něco k smíchu?!" a uzavřel knihu. „Odnes to, kdes to našla!"

„To není potřeba, já to udělám!" nabídla se mladá dívka a natahovala se pro knihu. Naklonila trochu hlavu na stranu a uvolněné vlasy odkryli zašpičatělé uši. Nebyla elfka, tyhle uši patřily Poloviční. Leonas ztuhnul. Nadechl se a chtěl něco říct, pak si to však rozmyslel. Knihu předal a otočil se zpátky k našemu dění. Neuniklo mi však, že se za dívkou ještě jednou otočil a cosi zašeptal. Nepostřehla jsem však, co.

„Děje se něco?" zeptala jsem se na odchodu z knihovny do našich pokojů. Mirawa s Alexem šli před námi a o něčem velice zaujatě diskutovali a Janko se jako vždy loudal v povzdáli. Měli jsme tak ničím nerušenou příležitost na rozhovor.

„Všechno v pořádku, jen...měl jsem v první chvíli pocit, že mě dohání minulost."

„Jde o tu dívku, že? Všimla jsem si, byla Poloviční a neuniklo mi...," zarazila jsem se, mám snad přiznat, že jen těžko spouštím z elfského Krále oči, „jsem hraničářka, všímám si, trochu si znejistěl...," snažila jsem se o nenápadné vyzvídání.

„Jen mě překvapilo, že je tady Poloviční, defakto Královi pod nosem," odpověděl mi Leonas.

„Já jsem taky Poloviční a dobrovolně jsem do Správního města přišla," poukázala jsem.

„Ty máš svůj úkol," odbil mě Leonas, „víš vlastně, jak jej máme splnit?"

Můj obličej potemněl. Byli jsme tu, ve Správním městě, k Pošlapateli to bylo, co bys kamenem dohodil a cokoliv dalšího, co se bude dít, byla jen jedna nevyřčená otázka a navíc bez odpovědi. Pokrčila jsem rameny.

„Až si to rozmyslíš, dej mi vědět a teď, když mě omluvíš, se vzdálím. Potřebuju na chvíli klid," rozloučil se Leonas. Jen jsem sledovala, jak elfský Král mizí v protějších dveřích. Opřela jsem se o kliku a vešla do svého pokoje. Přímo naproti za dvěma dveřmi uléhal na své lůžko i Leonas. Byl to náročný den a ačkoliv se ještě nechýlil večer, natáhl se elf na záda, ruce překřížil na hrudi a pomalu začal zklidňovat svůj dech. Během chvíle se ocitl ve stavu snění.

Zašeptal dívčí jméno, do snů se mu vkrádala dívka, která tam neměla, co dělat!