Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Třináctá kapitola - Wulfinové

„Stůj příteli, neutíkej!" zavolal vlk znova a pak zavyl. Šedavý vlk po jeho levici se oddělil a bez největší námahy Hracha předběhl. Nepokusil se o žádný útok. Jen běžel vpředu před koníkem. Další dva vlci běželi u druhého boku vyděšeného zvířete.

„Stůj!"

„Neboj se, tebe bychom nesežrali. Jsi plný tuku a..." pokračoval, když si mladík v sedle uvědomil, že ta slova nepatří jemu, ale jeho koni! Mluví na Hracha!

Nesnaží se uklidnit člověka, ale zvíře. Jeho by snad sežrali? On není tučný, ani šlachovitý, ani nemá maso nasládlou koninu. Nesnažil se o zbrzdění koníka, místo toho ho ještě pobídl.

Hrach však slovům vlků uvěřil, vzepřel se mladíkovým pobídkám a přešel do pomalého cvalu, klusu a nakonec se zastavil úplně.

Vlci ještě trochu popoběhli, pak se v kruhu srovnali kolem jezdecké dvojice. Ten vlk, který mluvil jako první, pak vyšel vpřed a světe div se, poklonil se.

„Vítám tě, synu pastevců z Osady před horami," pozdravil ho a pak si sedl a vyčkával.

„Z...zdr...zdravím," vykoktal ze sebe mladík, jeho tvář byla naprosto bílá. Slyšel povídaček o vlcích mnoho, věděl, že jsou obrovští a velcí. Netušil však, že setkání tváří v tvář však dodá povídačkám ještě děsivější ráz. Rozhodně si nepředstavoval, že budou dosahovat pomalu Hrachovi velikosti. I když Hrách patřil mezi malé koně pomalu se přibližoval poníkovi, vlk takovéhle velikosti byl...děsivý.

„Nemusíš se nás bát, není přece baronovou chloubou, že dokáže žít po boku divokých šelem, jako jsme my?" otázal se vlk a v očích mu zablýskalo pobavením.

„Jenže vy mluvíte!" vyrazil ze sebe chlapec a stiskl pevněji otěže.

„O útěk se nepokoušej, Hrách ti v něm nepomůže,"

„Jak...jak víš jméno mého koně?" otázal se.

„Sám mi ho prozradil,"

„On?" zarazil se, kdy měl vlk příležitost zeptat se JEHO koně, jak se jmenuje? Vždyť mluví s právě s ním.

„Lidská rasa a zvířata o sobě ještě neví všechno," řekl vlk a pak pokračoval: „když znám jméno tvého koně, jak se jmenuješ ty?" zeptal se ho. „A opusť jeho hřbet, my ti neublížíme a Hracha ta noha vážně bolí," poprosil ho.

Chlapec nic dalšího už nenamítal, zaražen skutečností, že mluví s vlkem, seskočil ze hřbetu Hracha. Teď byla vlkova velikost ještě děsivější. Přestože zvíře před ním sedělo, hlava se nacházela skoro v úrovni jeho ramenou.

„Jmenuji se Alex," představil se mladík. Vlci si najednou začali divoce vrtět oháňkou a kňučet, vypadlo to, jako by se dorozumívali chlapcovi neznámou řečí.

Jen vlk před ním v klidu promluvil: „Tak tedy Alexi, prosím následuj mě. Dovedu tě do bezpečí."

Smečka vlků je obestoupila. V ucelené formaci kráčeli vstříc hoře Zavětě.

Alex byl nervózní, stále se ohlížel dozadu na Hracha, koník postupoval vpřed veden vlky kolem sebe. Sice sem tam přiložil uši k týlu, to když se některý z vlků příliš přiblížil, ale jinak šel v klidu. Alex zřetelně rozeznal jeho kulhání. Teprve až teď si uvědomil, že vlastně nikdy dostatečně neprojevil šedému koníkovi vděk. Nejen za tyto dva dny, ale za těch mnoho let, co Hracha vlastní, pro něho udělal tolik.

Jeho vlčí průvodce ho vedl neznámou krajinou zcela tiše. Mladík přemýšlel, co po něm asi vlci můžou chtít? Zabíjí ho?

Zjistil sice, že konina do jejich jídelníčku nezapadá, ale o lidském masu nepadla ani zmínka. Kdo ví, třeba ho pod slibem ochrany vedou do své nory a tam...nasucho polkl. Proč mu vlastně ochranu a bezpečí nabízí?