Právo Nástupců

Právo Nástupců: Druhá kapitola - Setkání s věky

Stromy se za námi zavřely jako brána, tichá a nepropustná. Svět tam u břehu řeky Jasné a Středové vysočiny přestal existovat. Zůstala jsem jen já s mým koněm a stromy, které byly starší než cokoliv jiného v Království. Ani Elfové nedosahují věku jako kůrou pokrytí starci. To oni vypráví všechno, co se kdy stalo. To oni si to pamatují, jenže mlčí.

Kdybych les navštívila před několika staletími mezi jeho větvemi by se šuměním a krásnou melodií proplouvaly písně. Podle toho, co měl přicházející na srdci, se obsah písní měnil.

Ten, kdo přišel do Hvozdu se zlomeným srdcem, odcházel s menší bolístkou, zahojenou slovy o štěstí, neumírající naději a dalších možnostech, které jeho život stále nabízí, i když svou lásku ztratil, dozajista se objeví jiná.

Jindy zpíval o historii Království a uměl to lépe než ten nejučenější z učených Akademiků.

„Co by asi zazpíval mě?" zeptala jsem se Věrného a opustila jeho hřbet. Kůň už za sebou měl dlouhou cestu a už není potřeba dál chvátat. Ve Hvozdu jsme byli v bezpečí tak jako nikde jinde.

Kůň na odpověď jen zafrkal. Vyšlo to vlastně nastejno, les mlčel a zvířeti jsem nerozuměla.

„Co mě trápí?" zeptala jsem se sama sebe a také sama jsem si musela odpovědět.

Zamyšleně jsem se rozešla širokou pěšinou následována Věrným. Nemusela jsem ho vést na otěžích, tak jako většina jezdců, které potkávám. Můj kůň za mnou kráčel a stál vždy sám a ochotně.

Mohla jsem se tedy zabývat vlastními myšlenkami. Byla jsem si tak jistá bezpečím, že jsem zapomněla na dlouho učené návyky hraničářky. Můj mistr by se asi chytal za vlasy, kdyby ovšem mohl. Stejně jako většinu mých dávných přátel i jeho pohřbil čas. Díky svému elfskému původu jsem byla obdařená velice dlouhým životem. S elfy se měřit nemohl, ale pro člověka to bylo něco neuvěřitelného. Nikdo z lidí však netušil, jak je dlouhý život obtížný. Sledovat, jak vaši nejlepší přátelé umírají díky své krátkověkosti a vědět, že s tím nemůžete nic udělat, že to tak Řád životů prostě zařídil, se občas stávalo velice náročné a zdrcující.

Už od příchodu do Hvozdu jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem sledovaná. Věděla jsem, že stromy hlídají příchozí a loučí se s odchozími, ale jejich život byl utišen v dlouhém spánku. Kdo jiný by mě mohl sledovat?

Přestala jsem se zamýšlet nad dlouhým bytím a písněmi a zahleděla se do vysokých korun. Větve v horních patrech byly dostatečně široké a blízko u sebe, že tvořily několik pater zajímavých cestiček a stezek, už tolikrát jsem se procházela i tam nahoře. Teď mě odtamtud někdo sledoval, nikoho jsem tedy neviděla, ale můj vytříbený, hraničářský smysl mi prozrazoval, že tam někdo je.

Sáhla jsem po meči.

„Kdo tam?" křikla jsem, nejdříve v Obecné řeči a pak v Elfském jazyce, ale nikdo se neozval. Což bylo velice podezřelé, i kdyby mě někdo z elfů tiše sledoval, místo toho, aby mě přišel přivítat, tak jak se na elfy slušelo a patřilo, po svém prozrazení by se jistě ukázal.

Po zádech mi přeběhl mráz. Král dozajista využívá i odvrácenou stranu Magie na dosažení svého cíle, ale aby se spolčil s některými z temných obyvatel Království, se nezdálo pravděpodobné i na Pošlapatele. Tolik rozumu snad nepoztrácel, a navíc Hvozd by žádné z temných stvůr do svých útrob nepustil.

Tak proč se ten, kdo mě sleduje, neozval? Zavolala jsem ještě jednou, ale nic, jen ticho přerušované větrem ve větvích a nesmělým cvrlikotem těch několika málo zpěváčků, kteří se nezalekli skomírající krásy.