Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění)Dvacátádevátá kapitola - Mormojští

Bylo to opravdu jako setkání z minulosti. Stejně jako tenkrát i dnes se už den chýlil ke konci, jen posledních pár chvil ještě slunce osvětlovalo Království, než přijde soumrak. Ale tentokrát se role vystřídaly. Už jsem nebyla lovnou zvěří, ale tou, co se na lov vypravila. V žilách mi protékal hněv a touha po odplatě. Dobíjela mě a poháněla vpřed a to tak, že mi ani jeden z mých společníků pomalu nestačili. Koně jsme už zanechali ve skrytů skal kolem Kamenné řeky a teď jsme se pěšky kradli k úkrytů lovených lovců - Mormojů.

To hlavnímu vůdci této bandy patřilo písmo se vzkazem o únosu. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát, že zrovna Mirawa padla do jejich léčky a stala se zajatkyní. U Alexe to tak nepravděpodobné nebylo, ale ta dívka měla dostatek horkokrevné povahy a kuráže, aby se ubránila i takové přesile jako byla mormojská jízda. Nechápala jsem to, ale věděla, že se to již brzy dozvíme.

Padla jsem na břicho a skryla se za kamenným výčnělkem zrovna v tu pravou chvíli, když se u cesty zjevili dva jezdci na typických mormojských koní. Jejich srst byla tmavě hnědá a ta zvířata měla tak tvrdé oči plné síly a vzdoru, až vypadali spíše jako šelmy, než mírumilovní přežvýkavci. Obě zvířata měla v hubách tvrdé pákové uzdění, které zajistilo jejich jezdcům plnou kontrolu nad nevyzpytatelnými hřebci.

Počkala jsem ještě chvíli, než zmizeli za zatáčkou a pak jsem cestu přeběhla společně se mnou i Leonas a Janko. Všichni jsme se na druhé straně zastavili a krytí křovím a nízkými větvemi stromů jsme započali naši první válčenou poradu.

„Celkem tu je patnáct jezdců," začal Janko.

„Patnáct Mormojů na koních," opravila jsem ho. Opravdu jsme cestou sem napočítali patnáct jezdců, ale Mormojové vyráželi po sedmi jezdcích v každé skupině, což znamená, že je ještě někde šest bojovníků, kteří své koně šetří nebo svá zvířata obstarávají. Což znamená jednadvacet mužů. Dozajista plně ozbrojených a čekajících na naši malou tříčlennou skupinku.

„Což znamená, jedna jezdecká skupina pro každého," shrnul jednoduché počty Leonas. Podívala jsem se na elfa. Nechtěla jsem shazovat jeho bojové dovednosti, ani jeho pověstný luk, ale vypořádat se se sedmi Mormoji? To bylo i na elfského krále moc a navíc když jsme museli osvobodit dvojici zajatců.

„Někdo bude muset pro ty dva jít, zatímco zbytek obstará vše okolo," nadnesla jsem plán jasný i beze slov. I na toho, kdo pro zajatce půjde, se nikdo nemusel ptát.

Věřila jsem Leonasovi a Jankovi, že mě v tom nenechají. Sáhla jsem si na krk a pak jsem přes hlavu sundala dlouhou koženou šňůrku na jejímž konci se houpala kamenná píšťala.

„Planinská vábnička!" vyhrkl Leonas, který kamenný nástroj poznal.

„Skvěle funguje na mormojské koně," usmála jsem se," chytej rytíři!" a hodila ji Jankovi, který ji za letu obratně zachytil a pověsil si ji na krk.

„Trochu jim ty koníky popleť, Věrný ti rád pomůže," mrkla jsem na něj a rytíře tak šokovala. Právě jsem mu dala nevyřčený souhlas, aby mohl využít mého koně.

„Zavolej si na něj, on přiběhne, už to všechno ví."

Pak jsem se otočila k Leonasovi. Janko byl naší zálohou, do tábora jsme však my dva. On odláká pozornost a já pustím vězně.

„To zvládneme!" nic víc říkat nemusel, přesně jak se na elfa sluší a patří. Jednoduchá věta byla víc, než tisíce slov na povzbuzení. Usmála jsem se a vyrazila lesem vpřed. Vzpomněla jsem si na ten moment tenkrát před dvaceti lety. Ten les byl tolik podobný minulosti.