Měl bys raději pracovat, amigo. Neplatím tě za očumování."
"Nikoho neočumuju" popřel jsem a začal přibíjet další hřebík.
"Lhát se nemá"
Nedíval jsem se na něj, ale i tak mi bylo jasné, že mu na tváři pohrává úšklebek.
"Co máš za problém?" zvýšil js...
Stála v nich na první pohled milá postarší paní. "Um, dobrý den. Já jsem tady na tu výpomoc. Um.. v inzerátu se psala oprava domu.." dostal jsem ze sebe. Ženě se na tváři rozlil úsměv. "Jsem ráda, že jsi přišel. Pojď dovnitř" ustoupila, abych mohl vejít, a já tak učinil. Ocitl jsem se v malé předsíňce.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Žena zavřela dveře a rukou mě pobídka, abych pokračoval rovně. Nejspíš do kuchyně. "Před chvílí jsem dopekla jablečný koláč, určitě máš hlad" "Rád si dám, děkuju" usmál jsem se a rozhlédl kolem. Kuchyň, společně s jídelnou, byla v modro bílé barvě. Všude plno obrazů a všelijakých dekorací. "Jak, že se jmenuješ, chlapče?" Zeptala se žena a položila talířek s dvěma kousky koláče na stůl. "Posaď se" "Jmenuju se Harry" odpověděl jsem s úsměvem a usedl ke stolu. "To je hezké jméno" "Děkuju" přiložil jsem si kousek koláče k ústům a zakousl se. Mňam. Tohle je snad ten nejlepší jablečný koláč, který jsem kdy jedl. " Je to výborné. Jste skvělá kuchařka" Žena se zasmála "nepřeháněj. Takový koláč bys určitě zvládl taky. Můj vnuk je moc nemusí" přišla blíž ke mě "prej potom přibírá" zašeptala, nacož jsme se oba zasmáli. "A můžeš mi tykat, Harry. Pro tebe jsem Evelyn" "Dobře, Evelyn" odpověděl jsem a zezobl poslední kousek koláče. "Bylvýborný. Děkuju" "Dám ti ještě, chceš?" "Ne ne, děkuju. Jsem plný" "Na jablečný koláč nejsi nikdy plný- tak to říkávala moje maminka. Ale jak myslíš. Kdykoliv můžeš přijít a ukrojit si. Chovej se jako doma" "Zkusím to" odpověděl jsem a pohlédl z okna "pan Tomlinson tady není? Myslel jsem, že s opravou začneme už dnes." "Ne, Louis má dnes nějaké starosti s papírováním. Ale do večera určitě přijde, tak tě s prací obeznámí. Teď ti ukážu tvůj pokoj, tak pojď" Následoval jsem ženu až do druhého patra, kde se u světle modrých dveří zastavila "není to teda žádný zámek, ale snad ti to bude stačit" řekla a rukou mi pokynula, abych vešel. Otevřel jsem dveře a ocitl se v menší místnosti. Postek, skříň, stůl a křeslo. Vše sladěné do modro bílé barvy. Otočil jsem se na ženu "je to perfektní, děkuju" "Jsem ráda, že jsi spokojený. Tak se zabydli. Máš celý den volný, ale přesně v 6 bude večeře, nezapomeň" "Nebojte, nezapomenu" "Dobrá, kdybys něco potřeboval, tak budu vzadu na zahrádce" usmála se a odešla.
