14 Days

Část 13.

--den čtvrtý, čtvrtek--

Jak jsem říkal, tak se stalo. Usnul jsem až kolem 2, takže jsem spal jen 4 hodiny. Dnešek bude zajímavý.

Jako každé ráno jsem udělal ranní hygienu a v čistém oblečení přišel na snídani.
"Proč jsi vzhůru tak brzy? Dneska přece nikam nejedete" řekla Evelyn a už mi podávala talíř se snídaní.
I s talířem jsem se posadil ke stolu "Jak to? Mně Louis nic neříkal. Stalo se snad něco?"
"Je čtvrtek, to má Louis úřední den. Určitě ti to jen zapomněl říct. Ale to nevadí, posnídej a můžeš si jít zase lehnout" pohladila mě po zádech a se svým čajem si odešla sednout do obýváku k televizi.
Zajímavé. Opravdu jen zapomněl nebo mi to schválně neřekl, abych zbytečně vstával? Dělá ze mě akorát hlupáka.

Poslední kousek bábovky jsem si vložil do úst a uklidil talířek.
"Nepotřebujete s něčím pomoct?" Zeptal jsem se Evelyn.
"Ne, Harry. Běž si ještě lehnout" odpověděla.
"No tak jo." Odešel jsem do pokoje a hodil sebou na postel.
Netrvalo dlouho a já zase usnul.

--o dvě hodiny později--

Je 8 a Louis ještě není doma. Zajímalo by mě v kolik vyjel, jelikož jsem ho neviděl ani ráno.
"Opravdu nic nepotřebujete? Já vůbec nevím, co mám dělat.."
"Právě píšu nákupní seznam. Můžeš skočit nakoupit. Myslíš, že to zvládneš?"
Skoro radostní jsem vypískl "samozřejmě. Jen mi řekněte, kde je obchod"
"Všiml sis zastávky na silnici? Je hned u naší cesty"
"Um, ano. Myslím, že vím"
"Tak tou stranou je město. Je to asi 30 minut autobusem, ale autem to bude určitě rychlejší" řekla a podala mi nákupní seznam.
"Dobře. Je to vše?"
"Ano, děkuju. Já mezitím upeču ten jablečný koláč, který ti tak moc chutnal" usmála se na mě Evelyn.
"Vy jste skvělá, za chvíli budu zpátky" řekl jsem, u dveří si obul boty a zamířil k autu.

--později--

Těstoviny mám. Rýži mám. Mouku mám. Chleba mám, sýr a mléko taky.
Ještě mi chybí oregano a pepř. Oregano a pepř. Kde by to mohlo být?
Procházel jsem regály, ale koření nemohl nikde najít.
Nechtěl jsem se vracet bez toho a tak poprosil nějakého muže o pomoc.
"Hele, to sice vůbec nevím, ale můžu ti ho pomoct najít. Ve dvou to půjde líp" odpověděl hnědovlasý muž.
Zakroutil jsem hlavou "Ne, já- nechci vás otravovat. Určitě máte svoje věci na práci"
Muž ale jen mávl rukou. "Hloupost. Když můžu, tak pomůžu. Pojď, jdeme najít to oregano dřív než uteče" pronesl a vydal se do první uličky.
Byl to sice ten nejhloupější vtip, který jsem kdy slyšel, ale i přesto jsem ho s úsměvem následoval.
"Mimochodem, jsem Benjamin, ale všichni mi říkají Ben" řekl a natáhl ke mě svou ruku.
"Harry." Přijal jsem ji.
"Těší mě, Harry. Nikdy jsem tě tady neviděl. Jsi tu nový?"
"Um ne, jsem tady jen kvůli práci. Za dva týdny jedu domů" odpověděl jsem a prohlížel si okolní regály.
"Možná se ti tady zalíbí a zůstaneš"
"To si nemyslím. Zatím mě to tady nějak nezaujalo"
"Třeba si jen nenašel někdo, kdo mi ti ukázal krásy našeho malého světa" stoupl si přede mě a rozmáchl rukama. "Tady máš oregano i s pepřem"
Opravdu. Našli jsme koření. "Paráda. Děkuju." Hned jsem od každého dva sáčky hodil do košíku.
"Tak, co teď?" Zeptal se Ben
"Teď musím domů. Teda domů jakože tam, kde teď pracuju"
Usmál se. "Uvidím tě ještě někdy, Harry?"
"Možné je všechno"
"Nechceš mi dát své číslo? Můžeme zajít na kafe nebo ti můžu ukázat město"
Chvíli jsem váhal. Nakonec jsem si ale převzal jeho mobil a naťukal tam své číslo.
"Nádhera. Tak jo. Sbohem, Harry" řekl a zamával na rozloučenou.
Já jsem se jen usmál a zamířil k pokladnám.