14 Days

Část. 24

Povzdechl jsem si a postavil se na nohy. Popošel jsem trochu dál podél řeky a opět vstoupil do vody. Opatrně jsem našlapoval, abych neuklouzl na kamenech.
Štěstí mě asi nemá moc v lásce a to se ukázalo i v tu chvíli. Pravou nohou jsem stoupl na něco ostrého. Poskočil jsem a bolestivě vykřikl. Ještě víc mě vyděsilo, když se voda kolem mě začala barvit do červena. "Sakra, doprdele" opatrně jsem našlapoval a snažil se vrátit zpátky na břeh. V ten moment ke mně přiběhl Louis. "Co se stalo? Jsi v pohodě?"
Znovu jsem došlápl a opět mi nohou projela bolest. Obličej jsem měl zkřivený do bolestné grimasy.
"Počkej," Louis se trochu zohl a než jsem se nadál, už jsem byl v jeho náručí. Nesl mě z vody stejně jako nosí muži svou ženu po svatbě.
Na břehu čekala Allison, ale když viděla mou zraněnou nohu, rychle se otočila a zamířila pryč. Nedivím se jí..
Louis mě položil do trávy a začal zkoumat mé zranění. Já ale odvrátil pohled. Rozbitý obličej snesu, ale tohle bylo moc.
"S tím budeš muset do nemocnice"
"Ne! Ne. Nepojedu do nemocnice."
"Ty nepojedeš. Já tě odvezu." Sundal si tričko a obvázal jim mou nohu. Hned na to mě znovu vyzvedl do náruče a mířil k autu.
"Zvládnu to i po svých. Dej mě dolů."
On mě ale úplně ignoroval.
"Allison? Jedeš taky nebo zůstaneš tady?" Zeptal se své sestřenice.
"Zůstanu."
Louis pokýval hlavou. "Bolí to?"
"Opravdu tě to zajímá nebo máš zase jen nějakou slabou chvilku?" Zeptal jsem se možná víc nepříjemně, než jsem zamýšlel.
"Na co jsi stoupl?"
Zase změnil téma..
"Nevím."
"Musíš dávat pozor, Harry."
Na to jsem nic neřekl. Jen jsem se nechal nést až do auta.

"To budeme muset zašít" řekl doktor, když si prohlížel mé zranění.
"Nebudeme."
"Ne? Chcete to nechat takhle?"
"Vyhovuje mi to"
"No já nevím. Určitě by nebylo přijemné chodit s takhle ošklivě otevřenou ránou.."
Louis si položil ruku na mé rameno a palcem mě jemně hladil.
"Harry, nebude to bolet."
"Bude to bolet?" Zeptal jsem se doktora.
"Ne, když vám to umrtvým. Souhlasíte tedy?"
Koukl jsem na svou nohu a potom opět na doktora. "Tak fajn."

"Trochu to píchne a pak ucítíte tlak, ale to hned přejde" řekl doktor, když držel injekci v pravé ruce.
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. "Můžete."
Lehce jsem sykl, když se jehla prorvala do kůže, ale dalo se to vydržet.
"Výborně, můžeme začít vyšívat"
"To už neucítím?" Zeptal jsem se.
"Neměl by jste"

Společně s Louisem jsme vycházeli z nemocnice. Teda on vycházel, já poskakoval o berlích.
"Nechceš pomoct?"
"Ne" odpověděl jsem a čekal, až Louis odemče auto.
On místo toho přešel blíž ke mně a dlaň mi položil na tvář. "Znám jeden dobrý lék na bolest" usmál se předtím, než se přisál na mé rty.
Když někdo tak dobře líbá, nemůžete se na něj zlobit dlouho.
"Ještě tě to bolí?" Zeptal se Louis, když se odtáhl.
Já jen pokýval hlavou na souhlas a opět si ho přitáhl k sobě.

Společně jsme vystoupili z auta. Louis šel vedle mě a lehce mě jistil, abych nespadl. Když si ale všiml, že na verandě spí jeho babička s knihou v ruce, odskočil ode mě.
To bolelo. Teď zase bude dělat, že jsem jen stupidní brigádník?
Šel kousek přede mnou a díky vrzání podlahy se mu podařilo Evelyn vzbudit. Zažmourala očima, ale jen co si všimla mých dalších dvou dřevěných noh, skoro až vyskočila z lavičky.
"Proboha, Harry, co se ti stalo?"
"Nic to není, jen jsem ve vodě šlápl na něco ostrého, tak mi to šili" řekl jsem a při vzpomínce na nemocnici se lehce oklepal.
Evelyn semkla ruce. "No mě z vás trefí, kluci"
"Z nás?" Ozval se Louis. "On je totální nemehlo, ne já"
"Louisi, nebuď zase protivný, raději pomoz Harrymu do pokoje"
Podíval jsem se na něj. "Ne, dobrý, já to zvládnu." A i s berlama začal poskakovat do domu.
Zastavil jsem se až u schodů. "To dáš, Harry" řekl jsem si pro sebe a vyskočil na první schod.
Druhý, třetí, čtvrtý. Tam jsem se zastavil. V ten moment se na mých zádech ocitla něčí ruka. Polekaně jsem sebou trhl a otočil se.
"Chceš mě zase zesměšňovat?"
Louis se zamračil. "Proč bych měl?"
"Protože nic jiného neumíš." Chytil jsem se zábradlí a začal zase hopkat nahoru. Podle zavrzání schodů jsem věděl, že jde Louis za mnou.
Doskákal jsem až ke svým dveřím. Než jsem je ale stihl otevřít, Louis si mě vyzvedl a zamířil ke svému pokoji. Neprostetoval jsem. Vlastně by to bylo zbytečné.
Zavřel za námi dveře a mě položil na svou postel. Trochu překvapeně jsem na něj hleděl.
"Myslíš si, že neumím nic jiného, než tě zesměšňovat?" Promluvil a opřel se zadkem o parapet okna.
"Za poslední týden jsi mi několikrát řekl, že jsem totální kretén."
"Že jsi kretén jsem nikdy neřekl."
Podíval jsem se na něj pohledem ala 'děláš si srandu?' "Proč to děláš, Louisi? Bolí to.."
Louis se odrazil od parapetu a přešel k posteli, kde se posadil. "Miluju tě a ty to víš."
"Jo aha. Takhle ty ukazuješ lásku??" Zvýšil jsem hlas.
Na to nic neřekl a tak jsem pokračoval. "Když mě tolik miluješ, proč mi ubližuješ?"
"Nechci ti ubližovat. Bolí mě to za tebe.."
"Tak proč to děláš?"
"Víš jak pitomé by bylo, kdybych zničehonic přestal se vším, co jsem do teď dělal a říkal a všem tady oznámil, že tě miluju?"
Trochu vyjeveně jsem se na něj podíval. "Pitomé? Někoho milovat je pitomé?"
"Ne, takhle jsem to nemyslel."
"Já to chápu, Louisi. Nechceš si pokazit image."
Louis si lehl a rukou si podepřel hlavu. "Je to velká kravina?"
"Ano je."
"Promiň"
Zakroutil jsem hlavou a posadil se. "Jasně, promiň." Zvedl jsem se na jednu nohu, abych mohl odskákat pryč.
"Kam jdeš?"
"Někam, kde mě můj přítel nebude urážet."
"Počkej, ne," Louis skočil přede mě. "Zůstaň tady. Neodjížděj."
"Neměl jsem v plánu odjet.. i když teď se to zdá jako fajn nápad."
"Ne, ne. Zůstaň tady"
Stál jsem na jedné noze, takže jsem lehce zavrávolal, když jsem se chtěl otočit. Louis mě chytil za pás a přitáhl blíž k sobě. "Tohohle budu určitě litovat... ale co mám udělat, aby jsi zůstal?"
Nemusel jsem ani přemýšlet. "Řekni Evelyn jak to je. Jen jí, nikomu jinému"
Louis na mě chvíli koukal. Očima těkal po mém obličeji, ale neřekl ani slovo.
"Ano?"
"Fajn, tak jo."
Z jeho hlasu jsem poznal, že není moc nadšený, ale to mě v ten moment moc nezajímalo.