14 Days

Část 18.

--později--

"Zase jste prošvihli čas oběda, takže už to máte skoro studené. Sednout a jezte. Dobrou chuť" popřála nám Evelyn.
"Dobrou chuť, Louisi" usmál jsem se a pustil se do jídla. Na odpověď jsem ani nečekal, věděl jsem, že by se mi stejně žádné nedostalo.
"Je vám doufám jasné, že dneska už žádná práce nebude." Dodala ještě a Louis se uchechtl.
"Něco k smíchu?"
"Vůbec ne" usmál se na svou babičku a pokračoval v jídle.
"Ale pomůžete mi upéct koláč. Recept je na lednici" řekla Evelyn a odešla.
"Umíš péct koláč?" Zeptal jsem se Louise. Ten nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Vypadám jako pekař?"
"Nevím. Kdo ví, co děláš po nocích.."
"Sebe" odpověď Louis a ladně si vložil vidličku s masem do úst.
Takovou odpověď jsem nečekal. Kdybych zrovna měl něco v puse, tak by to letělo ven.
"No um tak jo. Snad to stihneme, co nejdřív.. jakože upéct ten koláč.."
Louis položil příbor. "Proč?"
"Rád bych ještě šel do města"
"Sám?"
"Možná, nebo napíšu Benovi. Ještě nevím" odpověděl jsem.
"Vážně chceš jít takhle na rande?"
"Není to rande, Louisi. Já ještě ani nevím, jestli půjdu i s ním."
"Užij si to" řekl a vstal od stolu.
"Co ti zase přelítlo přes nos?"
Podíval se na mě. "Moc lidí tě nemá rádo, že?"
"Jak to myslíš?"
"Že se začneš bavit s prvním debilem, kterého uvidíš" řekl a odešel. Nechal mě tam překvapeného sedět. Já ho nechápu. Jednu chvíli je v klidu, pak mě začne urážet, políbí mě a opět mě uráží. V něm by se nevyznal ani sám Sherlock Holmes.

--o dvě hodiny později--

Zaparkoval jsem u obchodu, kde už čekal Ben. Upozornil jsem ho, že nevypadám zrovna k světu, ale ani to ho neodradilo.
Vystoupil jsem z auta a se sklopeným zrakem zamířil k němu.
"Máš v plánu koukat na mé boty celou dobu?" Promluvil jako první.
"Nejspíš ano" odpověděl jsem.
"No tak, určitě to není tak hrozné" přišel blíž a zvedl mi hlavu. "Oh wau. To je-"
"Hrozné, ano." dokončil jsem větu.
"Kdo? Nebo jak? Co se stalo?"
"To je na dlouhé povídání. Stále jsem tě neodradil?"
"Vůbec ne." zářivě se usmál.
"No fajn. Kam chceš jít?"
Ben chvíli přemýšlel "můžeme zajít na jídlo a pak ke mě zkouknout nějaký film. Co ty na to?"
"Um, tak jo. Ale dneska platím já"
"Jak je libo" řekl a společně jsme se vydali do stejného bistra jako minule.

"Tohle je to nejlepší kung-pao, co jsem kdy jedl" řekl jsem, když už byla půlka mého talíře prázdná.
Ben se zasmál "Jednou jsem ho zkusil uvařit. Ten začátek byl fajn, ale pak přišlo na řadu opečení na pánvi a to jako ne. Naštěstí tam byla sestra, která to dodělala. Ja bych asi podpálil kuchyň" dořekl a oba jsme se začali smát.
"Taky nejsem nějaký šéfkuchař. Jako těstoviny, brambory a nějakou polévku zvládnu, ale třeba osmažit řízek? To vůbec"
"Jsi na tom líp než já. Nedávno jsem vařil rýži, zapomněl jsem na ni a když jsem si po sto letech vzpomněl, už to nebyla rýže, ale kaše" řekl Ben a restaurací se opět začal ozývat náš smích.
"Tak to se mi ještě nestalo"
"A nebo jsem ještě-" pokračoval Ben ve vyprávění..

--později--

"Máš nějaký oblíbený film? Na co kouknem?" Zeptal se, když jsme se oba uvelebili na gauči.
"Mně je to fuk. Prostě tam něco zapni"
"Horor?"
"Horor ne"
"Dobře. Tak nějakou romantiku? Nebo Komedii? Drama? Fantasy?" Vyptával se dál.
"Pusť první film, který uvidíš v doporučených" odpověděl jsem a pohodlněji si sedl.
"Tak jo"

"Záchranáři z Malibu. Opravdu se na to chceš podívat?" Podíval se na mě Ben.
"Proč ne?"
"Tak dobře. Ty rozhoduješ" zapnul film a i on se pohodlněji usadil. "Modli se, aby to nebyla totální kravina"
"Žádnou modlitbu neznám, ale můžu to zkusit" zasmál jsem se.