Část. 29.

933 57 2
                                    

"Ty praskliny jsou celkem hluboké, takže si vezmeš ubrousek," vzal jeden do ruky. "Stočíš ho, namočíš do sádry a uděláš z toho váleček"
Louis vylezl na žebřík a namočený ubrousek strčil do praskliny. "Tak to budeš dělat, než celou díru zaplníš. Potom už jen zahladíš sádrou a hotovo. Zvládneš to?"
"Samozřejmě. Nejsem takový mamlas"
"Nejsi?"
"Neštvi mě."
"Zvládneš s tou nohou vylézt na žebřík?"
Protočil jsem očima. "Louisi, je krásné, že se staráš, ale nejsem miminko. Určitě to zvládnu"
"No fajn, jak myslíš. Tak asi můžeš začít, já budu vedle v kuchyni"
"Kuchyni?"
"Jo. Tohle," rozmáchl rukama. "Bude obývák. Vedle bude kuchyň"
"To budeš taky zařizovat ty?"
"Kdo jiný?"
"Nevím"
"Raději začni něco dělat, abys mi nezlenivěl" mrkl na mě a s kýblem a nářadím se přesunul do vedlejší místnosti.

Asi po hodině jsem měl hotovo. Slezl jsem ze žebříku a zamířil za Louisem, který stále pracoval. Opřel jsem se ramenem o zeď a nadšeně ho pozoroval. V rozthaných džínách a černém tričku, které na sobě mělo několik fleků od sádry, vypadal sakra dobře.
"Nepropal mi do toho trička díru" zasmál se Louis, čímž mě vytrhl z přemýšlení.
"Um, co?"
"Koukáš na mě"
"Jak to víš?"
Louis na žebříku se otočil a posadil na jednu příčku. V ten moment se místnosti začal ozývat jeho zvonivý smích.
"Co? Čemu se směješ?"
"Pojď- pojď sem" dostal ze sebe během smíchu. Přišel jsem tedy až k němu, načež Louis vytáhl telefon a vyfotil si mě.
"Proč mě fotíš?"
Místo odpovědi otočil displej telefonu ke mně.
Pochopil jsem, proč se směje. Nejen, že jsem měl sádru ve vlasech, ale také na obličeji. Vypadal jsem jako muchomůrka.
"Ono by stačilo, kdyby jsi zasádroval strop, nemusel jsi i sebe" smál se dál.
"Nesměj se mi. Víš, jak to bude bolet, až to budu umývat?"
Louis se posunul níž a přitáhl si mě k sobě. "Já ti rád pomůžu"
"Ty se raději vrať zpátky k práci."
"Mám hotovo"
Zvedl jsem hlavu a prohlédl si strop. "Fajn, tak co teď?"
"Ještě chceš něco dělat?"
"Ty snad ne?"
"Nejsi unavený?"
"Louisi. Už jsem ti přece říkal, že nejsem mimino. Pár stehů na noze mi přece nezabrání v práci. Tak co ještě musíš udělat?"
"Položit dlažbu a obklady stěn, osadit koupelnu a záchod zařizovacími předměty, namontovat do stěn zásuvky a vypínače a potom stěny vymalovat." Trochu mě posunul a postavil se. "Přemýšlel jsem, že by tyhle dvě stěny zůstaly bílé a ty dalších bych vymaloval tmavě šedou a v rohu, kde bude kuchyně, bych dal kámen. Myslíš, že to bude dobrý?"
Zapojil jsem představivost, abych viděl, jak by to mohlo vypadat. "Takže to chceš moderně zařídit? To bude celkem vtipné"
"Proč by to mělo být vtipné?"
"Uprostřed ničeho bude osamotě stát nový moderní barák"
Louis se poškrábal na čele. "Je to hloupý nápad?"
"Sice ano, ale určitě to bude vypadat skvěle. Máš dobrý vkus" usmál jsem se. "No a už máš někoho, kdo to koupí?"
"Ano"
"To bude nějaký samotář, co?"
"Nebude sám"
"S rodinou?"
"S přítelem"
"To je krásné"
Louis na to už nic neřekl. S povytaženým obočím na mě hleděl.
"Co? Není to snad krásné?"
"Jak vysoké máš IQ?"
"Každým dnem s tebou se mi postupně snižuje, takže nevím..."
"Auu," Louis se hraně chytil za srdce. "Asi jsem tě opravdu zkazil."
"Proč se ptáš na mé IQ?"
"Protože, kdyby jsi měl třeba jen 90, určitě bys pochopil, že mluvím o nás."
"O nás? Oh- aha.. chceš se mnou bydlet v tomhle domě..?"
"Už jsem ti řekl několikrát, že s tebou chci bydlet. Proč jsi stále tak překvapený?"
Sklopil jsem hlavu, abych se mu nemusel dívat do očí. "No já nevím. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit..asi. Jsme spolu jenom dva dny.."
Chvíli bylo ticho. Ani jeden z nás nic neřekl.
Pozoroval jsem své boty, takže jsem nevěděl, jak se Louis tváří, a neměl jsem odvahu zvendout hlavu.
"Jasně. Chápu. Nemyslíš si, že dokážu vydržet ve vztahu a tak raději nic neplánuješ. Dobrý, okey."
"Louisi, to přece není pravda.. miluju tě"
On ale nic neřekl. Místo toho běhal po místnosti a sbíral veškeré nářadí.
Když procházel kolem mě, chytil jsem ho za ruku a tím zastavil. "Není to tak, jak si myslíš."
Louis se jen zamračil a jedním švihnutím se z mého sevření vyprostil.
"Běž do auta."
Já se ale ani nepohl. "Můžeš se zastavit a poslouchat mě??"
"Běž si sednout do toho pitomého auta."
Ublíženě jsem na něj zíral. Podle hlasu jsem poznal, že se hrozně ovládá, aby po mě nezačal křičet. Místo toho házel nářadí do bedny.
"Hned." Dodal ještě.
V tichosti jsem se rozešel k autu. Stojí vždy hned u domu, takže ho Louis nezamyká. Otevřel jsem dveře a opatrně nasedl na místo spolujezdce.
Během pár minut z domu vyšel i Louis, ale jen co otevřel dveře, sklopil jsem zrak a raději si hrál s prsty na rukou.

14 DaysKde žijí příběhy. Začni objevovat