Riddle's Queen [CZ, Tomione]

✅Kapitola 13. Kámen

Za 3 měsíce už končí škola. S Tomem jsme si blíž a blíž a mě se vrací naděje, že bych ho mohla změnit. Mám ale strach, aby to nepřešlo v něco víc... Ikdyž, nekdy mám pocit, že se tak už stalo. Z mého pohledu. No... někdy. Jsem do něj až po uši zamilovaná...! Do Voldemorta! Zachraňte mě! V poslední době se ale furt vytrácí na budoucí záchodky Ufňukané Uršuly. Vůbec netuším, co tak důležitého tam dělá! A navíc jsou to záchodky v provozu! Že by tam chodil... Blbost!! Musí to mít nějaké lepší vysvětlení! A já na něj příjdu!

~•☆•~

Dnes tam jde už zase! To není normální! Rozhodla jsem se ho špehovat. Zabočil za roh a v této chodbě už umývárny jsou. Zastavila    jsem se a čekala.

Zanedlouho jsem uslyšela jakoby vrzání dveří. Vrací se. Uslyšela jsem i hlasy. Nemluvily však naší řečí, ale... hadí? Tím víc mě to zajímalo! Šla jsem chodbou dál, když vtom jsem v tabulce skla uviděla dvě postavy. Toma a... baziliška!! Tajemná komnata! Je poprvé otevřena! Ale... to už se mi jednou stalo! Najednou mi   začaly kamenět nohy. Už jsem nemohla hýbat skoro celým tělem a tak jsem udělala to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Naposledy jsem otevřela ústa a vykřikla: ,,Tome!!" než jsem zkameněla celá. Najednou se mi zatmělo před očima a dál jsem si nic nepamatovala...

Tom

Právě jsme s Bazilišjem vycházeli z umývárny a bavili se. ,,Dnes tě jen pustím do Komnaty nejvyšší potřeby." ,,Egh..Dobrrrá?" ,,Slíbíš mi něco?" ,,Ccco přessssně?" ,,Chci, abys ne-" Najednou se otočil jiným směrem a jediné co jsem uslyšel bylo vykřiknutí mého jména. Znal jsem ten hlas. Znal jsem ho až moc dobře. Doběhl jsem za roh a uviděl něco, co mi vyrazilo dech! Potterová. Byla však celá zkamenělá. Její oči postrádaly jakoukoly jejich obvyklou jiskru. Její srdeční tep byl na nule a kůže byla pomalu studenější a studenější. ,,Lenko...!" vydechl jsem a pohladil ji po bledé tváři. ,,Ty tupče jeden!! Nemůžeš dávat větší pozor kam koukáš?!" ohradil jsem se na toho přerostlého hada. Ten se však jen uchechtl, ale věděl, že když jsem naštvaný, tak neznám baziliška. A tak se radši zbaběle stáhl zpět do komnaty. Zůstal jsem tam sám. Stál jsem tam a očima skenoval každý detail její krásné tváře. Začal jsem si uvědomovat, že jestli na to není lék, tak už nikdy neuvidím její dokonalý úsměv. Začaly mě štípat oči. Co se to se mnou děje?! Nebyl jsem na takové pálení zvyklí a tak jsem si oči protřel. Automaticky popotáhl. Vůbec jsem toto chování těla neznal a bál jsem se pokračování. Zase mě začaly štípat oči, ale tentokrát se mi ještě navíc zamlžilo vidění. Já snad slepnu! Naštěstí to však brzy zmizelo a místo toho mi po tvářích začala téct nějaká slaná tekutina. Pak jsem si vzpoměl, že mudlové tomuto chování říkají něco jako pláš, nebo pláž, že by pláč... jo! Pláč! To mudlové většinou dělají, když nad něčím, nebo někým truchlí. Já však nikdy neplakal. Vůbec nevím, jak se to dělá! Dělám to snad špatně? Uvědomil jsem si, že mudlové truchlí pouze nad člověkem, kterého měli rádi, nebo dokonce milovali. Jsem já jeden z těch případů? ...Asi ano. A myslím, že moc dobře vím který. Tedy mé srdce to moc dobře ví. Ukradla mi ho a já ho přesto dokážu používat, protože jinak bych teď neplakal. Snažil jsem se si rukávem co nejvíc slz utřít, když se zpoza rohu oběvila profesorka McGonagallová. V tu chvíli jsem děkoval Salazaru Zmijozelu, že ho mám v rodokmenu a že jsem zdědil bezhůlkovou magii! Švihl jsem rukou a Lenn začala levitovat těsně u stropu. ,,Paní profesorko! Co tady děláte?" zeptal jsem se. ,,Pane... Riddle, to bych se vás mohla zeptat na to samé!" ,,Já-" ,,Vy jste plakal?" ,,Cože? Já ne! Nikdy!" ,,Dobře. Chci vám říct jednu zprávu. Jestli o tom náhodou něco nevíte. Právě v blízké umývárně našli tělo mrtvé studentky z Mrzimoru. Nevíte o tom něco?" Ten haj*l!! On tam fakt zabil studentku! ,,A jakou?" ,,Eleanor Bonesovou." ,,Ne, tak o tom nic nevím." Ještě dnes bude ten přerostlej had litovat toho, že se narodil!! ,,Dobrá, děkuji." řekla a odešla. Oddychl jsem si a spustil Lenn zpět na zem. Nevydržela na ní ale dlouho, protože jako kámen docela dost váží. Byl už skoro večer a tak jsem si na ošetřovnu pospíšil. Zaklepal jsem a jakmile se dveře otevřely, vztoupil jsem a ten můj kámen prolevitoval nad hlavou madam Brownové. ,,Paní Brownová! Chci se jen ujistit, jestli... jsem tu chčipku nedostal znova!" řekl jsem hned první co mě napadlo a prešel k předposlednímu lůžku. Lenn jsem opatrně položil na to poslední a přikryl jí. Zatáhl jsem za ní závěsy a sedl si do postele. ,,Je to chŘipka!" ošetřovatelka ke mě přispěchala s nějakými blivajzy na tácku, které mi hned položila na klín. Znechuceně jsem si to přiložil k ústům. Už teď mi to smrdělo! ,,Co já pro ni nevytrpím...!" řekl jsem si, protočil jsem očima a všechno to naráz vypil. Zase se mi začal zvedat žaludek, ale tentokrát jsem to vydržel... pro ni...