Riddle's Queen [CZ, Tomione]

Kapitola 27. Zpět v Bradavicích

Uplynuly dva dny. Tělo pana Riddla jsme pohřbili na zahradě Riddle Manor. Včera nám všem přiletěli dopisy z Bradavic a my si jeli okamžitě koupit potřebné věci do Příčné ulice. Teď procházíme uličkou ve vlaku na nástupišti 9¾, Tom se musel odpojit, je totiž primus, ale my ostatní právě hledáme naše přátele. Ron a Harry Gilberta, Harrolda, Henryho a Lewise a já s Ginny a Jasmine
Gingery, Nellu, Kate a Penny. A samozřejmě, jako naschvál, seděli až v posledním kupé na konci vlaku.

,,Hermiono! Ginny! Jas! Tady jste! Už jsme myslely, že se neukážete. ,,Je to náš poslední rok," usmála jsem se. ,,To si nemůžeme nechat ujít!" zakřenila se Ginny a Jas trochu posmutněla. ,,Jen škoda, že nemůže být u nás..." Věděla jsem, na co narážela. Stýskalo se jí po budoucnosti, po rodičích. Položila jsem jí ruku sa rameno ve snaze ji utěšit. ,,Ber to z té lepší stránky. V budoucnosti je teď válka a Voldemort vítězí. Harry přece říkal, že i Brumbál má namále. V této době je mladší a stále schopný bojovat, kdyby se něco stalo, ale nejdůležitější je, že máme moc válce obecně zabránit. Všem válkám." ,,To sice ano, ale i kdyby se nám podařilo Toma změnit, stejně tu vždy bude někdo jiný, kdo se o válku pokusí," zamračeně se podívala ven z okna a vydechla nosem.

,,I tak budeme vždy bojovat až do konce. Za ty, které máme rádi," přidala se Ginny. Všechny jsme přikývly a dál už se k tomuto tématu nevracely. Do Prasinek jsme dojeli až pozdě večer, všechny jsme se převlékly do školních uniforem, a pouze s hůlkou se odebraly ke kočárům, které, jako vždy, jely úplně... s testrály?! Dnes je vidím poprvé, černá koňska kostnatá těla s křídly. Byli nádherní. ,,Páni!" užasla jsem a zvíře pohladila po nozdrách potažených tenkou vrstvou kůže. ,,Jakto, že jsem je doteď neviděla?" ,,A koho?" holky na mě koukaly jako na pomatence. ,,Testrály. Vidí je pouze ten, kdo je svědkem něčí smrti. Viděla jsi smrt pana Riddla, teď bys mi rozuměla is obloukem na odboru záhad," odnikud se vynořil Harry i s kluky. Chvíli jsme tam jen tak stáli a pak všichni nasedli do kočáru. O něčen se bavili, ale já neposlouchala. Můj pohled spočíval jen a pouze na každém pohybu černých koní.

,,Jsme tu," oznámila Kate a jako první opustila vůz. Hned po ní vystoupil Harry, který při poté podal ruku Ginny, a pomohl jí sestoupit ze schodů. Myšlenkami jsem zabloudila k mému princi temnot. Jak by se zachoval on? Ovšem, udělal by to samé. ,,Nad čím přemýšlíš?" ozvalo se mi těsně u ucha. Lehce jsem nadskočila, ale když jsem si uvědomila, kdo to skutečně je, uvolnila jsem se zezadu se o něj opřela. ,,O tobě. Připadá mi, že jsi byl pryč věčnost," zvedla jsem ruce za hlavu a propletla si prsty za jeho krkem. Usmál se, dal mi ruce kalem pasu a políbil mě do vlasů. Je tu nádherně, že? Jsme doma." zakleděla jsem se na majestátný osvětlený hrad na pozadí s tajemnou atmosférou Zakázaného lesa a temnou oblohou plnou zářících hvězd a měcíce, který v úlpňku odrážel sluneční paprsky a tvořil záhadný obraz na třpytící se hladině Černého jezera.

,,Pojď, už je pozdě. Musíme jít," otočila jsem se k němu tváří. ,,Teď ne, pojď za mnou," chytil mě svými dlouhými ledovými prsty za zápěstí, kde mi okamžitě naskočila husí kůže a vykročil směrem k Zapovězenému lesu. ,,Ale co hostina a zařazování?" ,,Jsme tu poslední rok, Hermiono. Zahajovací hostina je to poslední, co by nás teď mělo zajímat," rozhlédl se, jestli nás nikdo nesleduje a já ho sletmým pohybem napodobila. Prošli jsme paloučkem, na kterém bude jednou stát Hagridův srub ale nezastavovali se a dál pokrácovali hustou neprůstupnou tmou mezi stromy Zapovězeného lesa. Budilo to ve mě lehkou hrůzu a nevědomost, ale spoléhala jsem na Toma, že ví kudy. A taky věděl. Za necelých 10 minut jsme dorazili na lesní mýtinku, kde se stromy trochu rozestoupily dál od sebe. Umrostřed stály dvě bytosti. Testrálové. Matka a dítě.

,,Páni..." znova jsem užasla nad majestátností tohoto zvířete. ,,Řikála jsi, že jsi testrála nikdy dříve neviděla," zašeptal Tom a dál se ke zvířeti přibližoval. ,,Neříkala," divila jsem se, ale nevěnovala tomu moc pozornost. ,,Tvé oči to prozradily za tebe," lehce se uchechtl a zastavil. S opravdovým údivem jsem zabodla svůj pohled na nádherná zvířata předemnou. ,,Jsou nádherní..." vzdychla jsem unešeně, zatímco Tom už byl u matky a hladil ji po kostnatnaté páteři. Hlavu mi obklopil pronikavý zvuk pískotu a zanedlouho se na mýtince objevili další dva testrálové, oba kluci. ,,Neboj se, pojď blíž," Tom mě chytil za ruku a vedl mě přímo k jednomu z hřebců, kteří teď stáli spořádaně vedle sebe a mávali svými blanitými křídly, až se listí na zemi vířilo.

Tom mě obešel za zezadu se na mě přitiskl. Vzal mou ruku a jemně ji položil na nozdry zvířete. Do očí se mi nahrnuly slzy. Štěstí i smutku. Po tvářích mi přejely ledové prsty a setřely je. ,,Co se děje?" zeptal se a přitiskl si mě více ke své hrudi. ,,Nic, je to opravdu úžasné jen... vidím je pouze kvůli tvému tátovi. To já ho zabila, neměla bych z toho mít žádné výhody a už vůbec ne tak nádherné," pohodila jsem hlavou směrem ke karmínovým testrálům. ,,Ne to ne, Hermiono.
Tys' ho nezabila. To já nereagoval dost rychle." ,,Ale odvrátil ses kvůli mé nepozornosti a-" ,,Dost! Přestaň si jeho smrt pokládat za vinu a poslouchej mě. Zapomeň na to. Je to minulost. Budoucnost stejně neznáš, protože jsi ji změnila a zachránila pouze tím, že pro mě existuješ," z očí mu šlehaly blesky, avšak i skrze ně jsem zahlédla náznak starosti, bolesti a lásky ,,Žij přítomností," jeho zatnuté čelisti trochu povolily, když mě políbil. Něžně, ale naléhavě. Já mu polibek opětovala. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli, v duchu jsem mu děkovala a opřela si čelo o to jeho.

,,Pojď, ukážu ještě něco," došel až k magickým tvorům a já ho následovala. Jakmile jsem se však dostatečně přiblížila, oběma rukama mě chytl za pas a vyšvihl na hřbet zvířete. Trochu jsem vyjekla, to jsem však netušila co bude následovat. Tom ho popohnal a on vzlétl. Okamžitě jsem se křečovitě chytla krku a kolena zabořila do boku. Chvíli jsem jen křičela ale když jsem za mnou uslyšela tichý smích, ohlédla jsem se. Tom seděl na druhém testrálovi a hřbetem ruky se snažil tlumit smích. ,,Podfukáři!" křikla jsem na něj, taky už však s pozvednutými koutky. To už se neudržel a plně propukl v smích. Zakroutila jsem nad tím hlavou a tentokrát už si situaci užívala. Vypadal nádherně. Úsměv mu slušel, ať si kdokoli říká cokoli. Lehce vlnitá ofina mu vlála ve větru, což mu jen přidávalo na kráse a černé oči v sobě měly jedinečné jiskřičky, které v nich vytvářely noční oblohu. Pustila jsem ruce, roztáhla je a jen tak si užívala dokonalou situaci. Tahle noc byla perfektní a něco mi říká, že na ni jen tak nezapomenu.