Riddle's Queen [CZ, Tomione]

Kapitola 37. Zpátky do budoucnosti

Hermiona
1997

Škubnutí způsobené časovým přemisťováním trhlo i Delphi s rukou, takže se mi na krku zaleskla krůpěj krve. Ránu jsem však po chvíli přestala cítit, protože se mi zatmnělo před očima a já se propadla do polospánku.

•°○☆○°•

,,Bojovali jste statečně, ale marně. Tohle si nepřeji. Každá kapka prolité kouzelnické krve je marnotratností. Dávám proto své armádě pokyn k ústupu. Až se stáhne, postarejte se důstojně o své mrtvé.

Harry Pottere, teď mluvím přímo k tobě! Dnes večer jsi dovolil, aby umírali tví přátelé, místo abys mi čelil ty sám. Neexistuje nic hanebnějšího! Přijď za mnou do Zapovězeného lesa a postav se svému osudu. Pokud to neuděláš, pozabíjím bez výjimky muže, ženy i děti, kteří se tě přede mnou pokusili skrýt."

S trhnutím jsem se probudila a prudce otevřela oči. Můj dech byl hluboký a nestálý a ještě težší bylo vstát. Na chvíli se mi zatočila hlava. Snažila jsem se rozkoukat a zjistila jsem, že jsem na tom samém místě, jako jsem byla, jen o několik desítek let v budoucnosti. Všude kolem byly spálené třísky, hořící tráva a několik mrtvých těl skřetů.

Co se to tu stalo? Přece jsem Toma změnila, jak je možné, že je válka zpátky?

A pak mi to všechno došlo. Delphin plán vyšel. Tom se z mého odchodu zhroutil a stal se znova Voldemortem. Jestli je ale tohle válka, tak proč se nikde nic neděje? Kde všichni jsou? Vzpomněla jem si na zvláštní promluvu v mé hlavě a odtušila, že budou ve Velké síni ošetřovat raněné a starat se o mrtvé.

Voldemort ale říkal, že za všechno může Harry, což však není pravda, protože za to může Delphini a já. Musím se dostat do minulosti. Ale jak? V hlavě se mi nabízela pouze dvě jména. Harry a Tom.

Nejdřiv musím za Harrym a zeptat se, co se děje. Okamžitě jsem vyrazila směrem k hradu a bylo mi jedno, jestli překračuju mrtvoly, nebo přeskakuju ohně. Po cestě jsem si postupně sundávala kabát, baret, šálu, rukavice a vyčarovala si i lepší boty.

Jakmile jsem doběhla do hradu, jako by se všechno změnilo. Všude po zemi ležela mrtvá těla a na lavicích kolem seděli ranění studenti i učitelé. Z toho pohledu se mi udělalo špatně od žaludku. V tu chvíli jsem se rozhodla, že všechny postavy kromě Harryho odfiltruji. Kdyby totiž zemřel někdo, na kom mi záleží, tak bych to nejspíš nezvládla.

Rozhlížela jsem se po místnosti, dokud se kolem mě neprodral Ron, který se rozběhl dál do místnosti. Nepoznal mě. Rychle jsem se otočila a spatřila Harryho. Jakmile mě uviděl, na obličeji se mu objevil zmatený a unavený, ale i šťastný výraz. Přiložila jsem si ukazováček ke rtům a spěšně mu naznačila, aby mě následoval.

Zavedla jsem ho do první opuštěné učebny a pevně ho objala. ,,Harry, moc jsi mi chyběl, co se stalo?" Harry se nepříjemně ošil. ,,Hermiono jsme ve válce. Snažím se zničit Voldemorta, ale má v ještě pár es v rukávu. Do doby, kdy jsme se vrátili, si toho upřímně moc nepamatuju, jen tak tuším, co se stalo a co musím udělat. Jak ses tu ocitla?"

Povyprávěla jsem mu zkrácený příběh, abych neplýtvala moc času a on jen tiše poslouchal. ,,Mám teorii, že když jste se vrátili, tak jste zažili svět bez Pána Zla a ,,vyvoleného", ale jakmile jsem se objevila, minulost, a tedy i budoucnost, se znova změnily. Proto si teď moc nepamatuješ, co se ti stalo. Ty jsi to vlastně vůbec neprožil."

Harry nevypadal o moc moudřeji, než předtím, tak jsem pokračovala. ,,Harry, potřebuju se dostat k Voldemortovi." Harry vytřeštil oči. ,,Co že potřebuješ? Ne, to ti nedovolím. Před chvílí k nám mluvil. Říkal, že pokud za ním do hodiny nepřijdu do Zapovězeného lesa, tak všechny vyvraždí. Chce jen mě. Ty zůstaneš tady a postaráš se o ostatní," vypadal nesmlouvavě.

Protočila jsem oči a povzdechla si. ,,No dobře. Tak pojď, půjdeme teď za ostatními," navrhla jsem a ukázala mu, že má jít první. Když už jsme byli kousek od Velké síně, Harry znova promluvil. ,,Jsem moc rád, že jsi tu, víš? Nevím totiž, jestli vyhrajeme a ty jsi skvělá čarodějka, takže-" ,,Petrifikus totalus!" Nestačil se ani otočit, než ho má kletba zasáhla.

,,Promiň mi to, Harry, ale musím to udělat. Tahle válka nikdy neproběhne, když nebude Voldemort a v tom vám můžu pomoct jedině já. Musím se vrátit, omlouvám se. Vyřiď všem že je mi to opravdu líto, ale nemůžu jinak." Rozběhla jsem se ven z hradu. Teď už jsem věděla, co musím udělat a přestože to nebude příjemné ani pro jednoho z nás, je to důležité pro ukončení války.

Vběhla jsem do lesa celá udýchaná. Už z dálky jsem slyšela hlasy Smrtijedů a Pána Zla. ,,Ne, on přijde sám! Cítím, že přijde-" ,,Tome!" vtrhla jsem na mýtinu a skoro všechny oči se přesunuly na mne. ,,Kdo se to opovažuje-" ,,Hermiono! Co tu promerlina děláš?! Okamžitě se vrať zpátky do hradu, tady nemáš bejt!" Hagrid byl spoutaný řetězy a vypadal, jako by to už vzdal. Já ale nesmím.

Voldemort se otošil tak prudce, až Belatrix, která stála v jeho blízkosti spadla na zem pokrytou vlhkým jehličím. ,,Hermiona..." zašeptal. ,,To snad... to není možné, jak?" mluvil velmi potichu, jako by se obával, že jsem jen přízrak, který se křikem rozplyne.  Stála jsem teď asi dva metry od něho a v očích se mi zaleskly slzy.

,,Vypedněte! Všichni!" otočil se na Smrtijedy a výhružně vytáhl hůlku. ,,Ne! Hermiono, ne! Tohle není bezpečný musíš pryč! Nechte ji být!" Hagrid se ještě otáčel, co mohl. Vím, že je to riskantní. Voldemort už není ten Tom, kterého miluji. Je labilní a nepředvídatelný. Zbývá mi jen doufat, že já jsem pro něj silnější.

Náhle hůlku stočil ke mně. ,,Proč jsi to udělala? Proč jsi mě tam nechala?! Trpěl jsem kvůli tobě celé roky! Celé měsíce jsem nemohl spát a tys nepřišla!!" v rudých očích mu plály plameny hněvu a jeho jazyk byl ostrý jako hadí.

,,Já vím, vím jak ti bylo. Omlouvám se. Ty jsi musel prožít celý život, zatímco pro mě to bylo jen pár minut. Věř mi dělala jsem co jesm mohla. Prosím poslouchej mě. Chci se vrátit zpátky, chci být s tebou, chybíš mi..." věnovala jsem mu dlouhý pohled a přestože mě zabíjelo vidět ho takhle trpět, snažila jsem se ho udržet. Závisel na tom nejen Tomův život, ale i všech ostatních, kteří pro válku zemřeli.

,,Poslouchám..." hůlku ale nesklopil. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem začala. ,,Existuje jedno kouzlo, které můžou použít jen nejmocnější čaroději a to jen jednou za život. Tregnum in tempus. Musíš myslet na tu chvíli, kdy-" ,,Kdy co?! Kdy jsi zmizela?!? Už nikdy, nikdy!!" jeho hůlka se mi zabodla do krku a já vyděšeně ustoupila několik kroků zpět, ale nebylo mi to nic platné, protože šel za mnou.

,,Expelliarmus!" ozvalo se za námi a jemu vyletěla hůlka z ruky. Věděla jsem přesně, kdo to je, aniž bych se otočila. ,,Harry ne! Nic nedělej, pomůže nám, věř mi. Jen ho nech být!" ,,Hermiono, ty ses zbláznila, je to Voldemort! Copak to nevidíš? Už to není Tom změnil se a je stejný psychopat, jako měl být. Je to vrah a necitelná svůra, kterou mám předurčeno zničit, tak mě nech udělat to, co musím a jdi mi z cesty."

,,Ne! Není necitelný, jen raněný a já ho můžu změnit! Stačí, když se dostanu zpět a v tom mi může pomoct jedině on," otočila jsem se zpět na Pána zla. Snažila jsem se uklidnit svou mysl a soustředit se co nejvíc jsem mohla. ,,Tome vím, že je ta vzpomínka to poslední, co bys chtěl vyvolat, ale když to uděláš, nic z tohohle se nikdy nestane, nikdy nebudeš trpět a já zůstanu už navždy s tebou," mluvila jsem opatrně a pečlivě vybírala každé slovo. Bála jsem se, že když zvýším hlas, celý svět se zhroutí jeho rukou.

Stála jsem nehybně, oči jsem upírala vzhůru do rudých očí Lorda Voldemorta. Naposledy jsem vzdychla. ,,Prosím, Tome..."

Nějakou dobu jsme na sebe jen hleděli. Harry naštěstí pochopil, že tohle je jen mezi námi a zůstal stranou. Na tomto rozhodnutí stála budoucnost kouzelnického světa a mně nezbylo nic, než doufat, že mě někdy opravdu miloval. A že to ví.

,,Pojď..." řekl to tak potichu, že jsem to málem přeslechla. Lehce jsem se přiblížila a on mi podal bezovou hůlku. ,,Pottere, hůlku," Harry trochu nejistě přešel k nám a pak ji s mým svolením předal Tomovi.

,,Uvidíme se ještě?" Harry. Přikývla jsem. Oba jsme ale věděli, že pro něj to bude za chvíli, zatímco pro mě skoro celý můj život. Rychle mě objal a pak odešel. Teď už byla řada jen na Tomovi. Byla jsem připravena.

,,Tregnum in tempus..."