Riddle's Queen [CZ, Tomione]

Kapitola 32. Někdy je nutné se svěřit, ikdyž to bolí...

Prudce jsem otevřela dřevěné dveře dámských toalet a stoupla si přímo k umyvadlu. Křečovitě jsem se chytla bílé glazurované keramiky a snažila se přijít na jiné myšlenky. Takhle už to dál nejde. Už to v sobě prostě dál dusit nedokážu.

Chytla jsem se za hlavu a z plných plic zakřičela. Na chvíli jsem neslyšela ani necítila nic, jen ten ohlušující řev. ,,Hermiono, tohle už není normální. Řekni mi, prosím, co se tu u Salazara děje!"

Vyjekla jsem hrůzou, když mě Tom chytl za ramena a prudce si mě otočil čelem. Vyděšeně jsem se mu koukala do ledových očí, dokud mi něco nedošlo. ,,Co tu děláš, tohle jsou dívčí toalety a ty tu nemáš co-" ,,Tak už dost. Tomuhle se nevyhneš, věř mi. Hermiono záleží mi na tobě a nesnesu, když jsi nešťastná. Takže teď mi buď řekneš, co se děje, nebo si to zjistím sám. Moc dobře víš, že i tvé nitrobranné schopnosti mi problém nedělají. No tak, Hermiono..." sevřel mě v objetí a věnoval mi uklidňující polibek na čelo.

,,Já... Dobře. Řeknu ti to. Ale slib mi, že to zůstane mezi námi," podívala jsem se mu zhluboka do očí a čekala jasnou odpověď. ,,Slibuji." Kývla jsem hlavou a opřela se zády o umyvadlo, kterého jsem se stále držela. Tom si dal pouze ruce za záda. Nadechla jsem se a zavřela oči.

,,Před pár měsíci jsem měla sen. Noční můru. ...Vidění. Jakkoli to chceš nazvat. Nejdřív jsem viděla Harryho, Ginny, Rona a Jasmine. Stáli ve skupince a domlouvali se, že v den oslavy mě omámí a přivedou do místnosti, odkud mě s sebou pomocí prstenu Salazara Zmijozela přemístí zpět do budoucnosti, chci říct do současnosti." Tom se letmo podíval na prsten, který každý den nosí.

,,Poté se obraz změnil a předemnou jsme se přemístili, jenže já se prstenu pustila. Dlouho jsem se kvůli tomu trápila, dokud se předemnou neobjevila nějaká dívka. Říkala, že je z budoucnosti a že je její existence kvůli mně v ohrožení. Nevím proč. Přemístila mě zpět a... dál už nevím," vím, ale nechci tě trápit. Uhnula jsem pohledem.

Chvíli jen hleděl někam do prázdna. ,,Já ve tvé budoucnosti nebyl?" odmlčela jsem se. ,,Já...ne," tentokrát bylo na mně uhnout pohledem. ,,Teď mi lžeš, Hermiono. Pokud mi to ale říct nechceš, respektuji to. Jen věz, že já tu vždy budu." ,,A chceš to vědět? I kdyby to nebylo nic dobrého?" Pomalu a rozvážlivě přikývl. Přemáhala jsem se, ale jednou se to stejně stane, takže nemám důvod mu to zatajovat.

,,Měl jsi pravdu, když jsi říkal, že že tu vždy budeš. Byl jsi tam v budoucnosti. Bohužel ale stále jako Lord Voldemort. Mrzí mě to..." do očí se mi nahrnuly slzy. Nechtěla jsem mu ublížit. Dělalo se mi z toho zle. V kamenné tváři mi oči prozradily, jak moc ho to zasáhlo.

Když už to nevypadalo, že to může být horší, vtrhla do místnosti profesorka McGonagallová.

,,Pane Riddle. Pokud jste si nevšiml, tak já vás noc ráda obeznámím s tím, že toto jsou dívčí toalety a ne pánská umývárna. A už vůbec ne místo, kde by se měli chlapec s dívkou scházet, takže okamžitě ven!" oba nás přísně sjela pohledem. Zastavila se však na Tomovi, a důkladně se prohlížela jeho právem prázdný pohled.

,,Samozřejmě, paní profesorko," řekla jsem zpětně, rychle chytla Toma za ruku a zamířila s ním zpět do přeplněné, vyhřáté hospody. Ačkoli to tam však byla hlava na hlavě, za nás oba jsem cítila samotu a žárlivost k tomu veselí, co se týkalo všech kromě nás. Téměř okamžitě jsem nás tedy vyvedla na venkovský, čerstvý vzduch.

Už dávno padla tma, a tak nebylo v plánu nic jiného, než návrat do hradu. Trpělivě jsem Toma proplétala všemi možnými chodbami, které nás však zavedly tou nejkratší cestou do sklepení a odtud do zmijozelské společenské místnosti. Do pánských ložnic jsem trefila zpaměti.

Otevřela jsem dveře a nahlédla do místnosti. Byla prázdná. Teď už ale převzal velení Tom, zavedl mě k posteli, kam jsme si oba unavení dnešními událostmi v obětí lehli. Jen těsně před spaním jsem mu stihla dát pusu a popřát dobrou noc.