Riddle's Queen [CZ, Tomione]

Kapitola 36. Neznámá, nebo ne...?

Dnes je povolena návštěva Helžiny lhoty. S Tomem jsme si domluvili sraz v 8⁰⁰ ve Vstupní síni. Teď sedím u snídaně. Před sebou mám palačinky s marmeládou a šlehačkou a v ruce hrnek horkého kakaa. Na jednu stranu se nemůžu dočkat a na druhou jsem ještě trochu rozrušená nejen kvůli nedávnému odchodu Ginny, Rona a Jasmine, ale i jakékoli šance na návrat zpět do budoucnosti.

,,Hermiono, jdeš dnes do Helžiny lhoty? My jdeme s Rickem ke Třem košťatům, kdyby ses chtěla přidat," usmála se na mě a propletla si prsty s Rickem. Frederick Hobst byl tmavovlasý vysoký kluk s oříškovýma očima a sladkým úsměvem. S Ginger spolu začali chodit od plesu v minulém ročníku a od té doby jsou nerozluční.

,,Asi ne, promiň. Jdeme se dnes s Tomem projít na pozemky k jezeru." Ginger přikývla. ,,Tak si to užijte, už dlouho jste spolu nikde nebyli a ty mi připadáš od Vánoc nějaká smutná. Potřebuješ trochu odreagovat, měj se!" rozloučili se se mnou a já zůstala na chvíli u stolu sama. Ještě chvíli jsem dopíjela kakao a nakonec se taky zvedla a šla se připravit do pokoje.

•°○☆○°•

Sešla jsem poslední schody do Vstupní síně a trochu si upravila kabát a baret, než jsem se rozešla k Tomovi, který na mě čekal před velkou vstupní bránou.

,,Ahoj, připravená?" zeptal se a nastavil mi rámě. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem, ale zavěsila jsem se do nabízené ruky a dál už jsme pokračovali bok po boku. Venku lehce sněžilo a pozemky byly pokryty vrstvou sněhu, který napadl už přes noc. Ten pohled mě uklidňoval a připomněl mi můj první sníh v Bradavicích.

,,Moc ti to sluší." Vzhlédla jsem a rozzářila se. ,,Díky, tobě taky! Ten černý kabát ti ladí k vlasům a šedá šála k očím." Trochu jsem mu upravila límec kabátu a jeho lehký smích mě znahřál u srdce. Už jsme došli skoro k jezeru.
Tom mě zavedl k zasněžené lavičce blízko jak zamrzlého jezera, od kterého se odrážely sluneční paprsky, tak od Zapovězeného lesa, který dnes ještě nevypadal tak strašidelně, jako v bude ta pár let.

Zvedl hůlku a jedním mávnutím sníh z lavičky roztál a ta začala sálat teplo. Když jsme se posadili, příjemně mnou projel uklidňující pocit a já poprvé zapomněla na všechno. Na minulost, budoucnost, čas, prostor, zlo, dobro, Smrtijedy, Fénixův řád, Voldemorta... a žila pouze teď. Jako by na mě dilatace času působila i přestože jsem v klidu a mnohonásobně se zvětšila.

Nosem jsem nasála studený vzduch a zavřela oči. I přes zavřená víčka jsem však cítila, jak mě sluneční paprsky lechtají na tváři, mrazem mi rudnou tváře a rty a na hustých řasách se mi zachytávají maličkaté sněhové vločky. Usmála jsem se. Klidně bych tady mohla sedět navždy a jen poslouchat a cítit přírodu kolem sebe.

Najednou mi tvář zakryl lehký stín a na rtech jsem ucítila známou sladkou chuť Tomových rtů. Jemně jsem ho políbila nazpět a vychutnávala si ten úžasný pocit, kdy jsme jen spolu. Věděla jsem ale, ze nemůže trvat věčně a to se mi okamžitě potvrdilo, když se od jezera ozval lehký výkřik.

Oba jsme se vyděšeně otočili. Z výšky asi 30 metrů se směrem do jezera řítila nějaká dívka a kričela. Rychle jsme vstali a běželi k jezeru dívce pomoct, Tom už i vytahoval hůlku na Arresto momentum, když ale najednou krik ustal a dívka vypadala, že si něco uvědomila. Těstě nad jezerem sebou škubla a zastavila se čelem k hladině. Pak se ušklíbla. ,,Tentokrát ne."

Nevěděla jsem, jak to udělala. V ruce totiž neměla hůlku a na bezhůlkovou magii byla moc mladá, asi kolem našeho věku. Nad vodou se napřímila a po vodě přešla směrem k nám. Měla černé vlasy barvené na bílo se světle fialovými konečky. V obličeji byla velmi krásná, černé linky ladily k jejím stejně barevným očím a bledé pleti kontrastovaly krvavě rudé rty. Na sobě měla černé šaty s dlouhými zvonconými rukávy a rozparken sahajícím do půli stehen stažené černým korzetem a na prstu se jí lesklo několik stříbrných prstenu s tématikou smrti. Na krku měla tetování v podobě krásného ptáka. Byla mi povědomá...