Riddle's Queen [CZ, Tomione]

✅Kapitola 23. Riddle Manor

Probudila jsem se. Byla jsem v Bradavické ošetřovně. Rozlepila jsem víčka. Nade mnou se skláněla madame Brownová. ,,Slečno! Díkymerlinu, jste v pořádku! Já vám to říkala, Albusi! Ten Riddle je magor! Pomyslete, co by se stalo, kdyby-" ,,Není magor...!" podařilo se mi zašeptat. ,,Jen se bránil..." Madame Brownová na mě chvíli koukala a pak se rázně otočila zpět k Brumbálovi. ,,Vidíte? Zbláznila se! Neví co říká! Za to může on!" křikla. Brumbál se jen usmál ,,Kolegyně. Mám pocit, že slečna Grangerová dobře ví, co říká...!" v očích mu zajiskřilo a nenápadně na mě mrkl. Pobaveně jsem nad ním pokroutila hlavou. ,,A slečno. Spala jste celý týden. Dnes musíme Toma vyzvednout. Ale jestli se na to necítíte, tak-" ,,V pořádku! Půjdu!" kývala jsem horlivě hlavou. ,,Dobrá za 2 hodiny vyrazíme. Váš mnoholičný lektvar máte vedle sebe na stolku," řekl, rozloučil se se mnou a madame Brownovou a odešel. Podívala jsem se vedle sebe na stolek a opravdu tam stála lahvička s lektvarem. Takže za 2 hodiny...

~•☆•~

Vyrazili jsme. Autem. Ano, slyšeli jste dobře. A naneštěstí řídí Ron! Všichni víme, že Ronův řidičák je už asi 100 let prošlý! Jediný, kdo si to užívá, je Brumbál. Ale to bylo tak nějak předvídatelné... Tom už na nás spolu s nějakou vychovatelkou a kufry čekal před budovou. Brumbál ho znovu donutil, aby si vzal kufry a nasedl do auta. Vyjeli jsme.

,,Jste aspoň lidé... mého druhu?" zeptal se. Všichni jsme věděli, že myslí, jestli jsme kouzelníci, nebo mudlové. Pak se ozval Brumbál: ,,Myslíš, že bys tu teď seďel s námi, kdyby ne?" Tom odvrátil zrak. Ron právě odbočil do prava, kam ukazovala cedule:

,,Malý Visánek? Co to je za ubohé jméno?" Nikdo mu neodpověděl a Tom vypadal, že mu to stejně bylo jedno.

------------------------------------

8 hodin uplynulo, 30 mil máme za sebou. Vystoupili jsme z auta a rozhlédli se. Stáli jsme na kopci, který se tyčil nad potemnělými, strašidelnými ulicemi Malého Visánku. Jediná chatrč, ve které se svítilo, byla asi nějaká hospoda. Na tak velkou dálku jsem neviděla, ale přečetla jsem něco jako "U Obě-e-ce". Možná... "U Oběvence"? Nebo spíše "U Oběšence"? ...Jo. Na tomto kopci však stála ještě jedna budova. Ne. Byla to vila. Vila Riddleových. Byla sice trochu zarostlá břečťanem, ale i tak působila docela majestátně. Tom se na ni s opovržením díval. ,,Tady bydlíte?" zeptal se. Cítila jsem, jak se mi zvětšuje postava. A navíc nám zásoby mnoholičného lektvaru během cesty sem vyprchaly. Čas na odhalení... ,,Ne, Tome. Tady bydlíš ty," odpověděla jsem mu. Otočil se na mě zrovna, když mi vlasy začaly hnědnout. S otevřenou pusou na mě hleděl. ,,Ty jsi..." Usmála jsem se na něj. Rozhlédl se po ostatních. Všichni už byli proměnění. ,,To jste i před týdnem byli..." pak se ale stroze otočil na mě. Hned jsem věděla, na co myslí. ,,To už je minulost. Nech to být," ,,Ale... Pomiň, já-" ,,Neomlouvej se. Není to tvoje chyba. Neměli jsme si brát mnoholičné lektvary. Alespoň já, Harry, Jas a Brumbál ne. Ron s Ginny však ale opravdu nevypadali jako naši rodiče... To my se omlouváme," pousmála jsem se. ,,Proč byste se měli omlouvat? Vždyť jste mě zachránili z té mučírny pro sirotky! Já vám v hlavě ukazoval ty nejhrůznější představy a vy jste mě přesto adoptovali. Totiž... kdo z vás mě... no... adoptoval?" zeptal se. Stoupla jsem si na špičky, nahla se k jeho uchu a zašeptala tak, aby to slyšel jen on. ,,Vlastně to byl můj nápad a já se na ten papír podepsala první!" ušklíbla jsem se. ,,Děláš si ze mě srandu?" pozvedl obočí a pobaveně si založil ruce. ,,Moment. Říkala jsi, že tady bydlím já. Já ale domov nemám. Ani rodiče. Proto jsem byl zavřený v tom sirotčinci. Tohle musí být omyl." ,,Není. Rodiče možná nemáš, ale i oni přece někde museli bydlet, ne? Je to tvoje. Celý tohle – Riddle Manor." Spadla mu čelist. ,,To... mě nenapadlo..." ,,To sis jako myslel, že tví rodiče byli bezdomovci?" rýpl si Ron. Tom ho propálil pohledem. ,,Ne. Myslel jsem, že jejich vilu už zbourali." ,,No jo..." uškýbl se Ron. ,,Hele... Co kdybychom vzali Tomovy kufry a šli se podívat dovnitř?" řekla Ginny. ,,Jasně!" rozzářila se Jasmine. ,,Jdeme!" popadla jeden malý kufr a už se hnala k vile. Všichni jsme ji následovali. Když jsme stanuli přede dveřmi, bylo zamčeno. Zvonek tu nebyl a na klepání nikdo neotvíral. ,,Zezadu jsou zadní dvířka!" ozvali se Harry a Tom najednou. Od Harryho jsme to čekali, ale od Toma? ,,Jak to víš?" ,,Nevím. Prostě to vím. Ale nevím jak to vím," usmál se. Přešli jsme tedy zahradu. Už jsme byli skoro u dveří, když se za nimy ozvaly kroky. Všichni jsme strnuli. Dveře se se skřípěním otevřeli. Stál v nich nějaký asi 30 letý muž. Měl tmavé vlasy a světlehnědé oči. ,,Co tu chcete? Kdo jste?" ,,Já jsem Hermiona Grangerová. Chceme zde přestěhovat jeho." ,,Já jsem Ron Weasley." ,,Ginny Weasleyová." ,,Harry Potter." ,,Jasmine Grangerová." ,,Albus Brumbál." ,,Já jsem-" ,,Majitel domu," dopověděla jsem za Toma. ,,A kdo jste vy?" ,,Já sem Frank Bryce. Zdejší zahradník. A vy, pane, nemůžete být majitel domu. Tím je-" ,,Tom Riddle," řekla jsem prozměnu za Franka. ,,Ano." ,,V tom případě, kde je problém?" ,,Víte co, slečno? A já vás nemám rád! Nevyznám se ve vás. A vy, pane "majiteli domu", mi připadáte nějaký povědomý," mnul si bradu. ,,Kašlem naňho!" odfrkl si Ron a vecpal se i s kufry do domu. ,,Ale to je nepřípustné! Musím vás nejdříve ohlásit majiteli domu!" ,,Na co, když ho máte před nosem?" ,,J-jak před nosem? Vždyť on chudák leží na posteli a pokouší se už 3 hodiny usnout!" ,,Ne! Právě jde vedle vás a nese si své kufry do pokoje!" ,,Ale slečno! ...Vy jste nepochopitelná...!" rozhodil rukama. ,,Jo. To máte pravdu. Někdy se v ní taky nevyznám," přehodil mu Tom ruku přes ramena. ,,A tebe já mám rád!" řekl. ,,Takže... vy jste Frank Bryce?" ,,Ano. Vy?" ,,Já? Tom Riddle. Těší mě!" řekl a usmál se. On však ztuhl v pohybu, zbledl a hned nato omdlel. ,,Franku? Jsi to ty?" ozvalo se z vedlejší místnosti. Všichni jsme sebou trhli. Byl tu snad ještě někdo? Navíc ten muž měl podobný hlas jako Tom. Jen byl trochu... mužštější. ,,Franku?!" ,,N-ne, pane. Vlastně ano, pane. Frank omdlel jen co jsem se mu představil," řekl Tom. Z pokoje vyšel vysoký muž. Měl černé kudrnaté vlasy jako uhel, hnědé čokoládové oči a bledší pleť. Všechny si nás prohlížel. Pak se ale zastavil u Toma. Hodnou chvíli si ho prohlížel, až mi to začalo být divné a tak jsem těkala očima mezi těma dvěma a čekala, co se stane. Něčeho jsem si ale přitom všimla. Byli zkoro totožní. Až na tvar očí a výraz. Jinak by je člověk mohl považovat za dvojčata, nedbaje na věk...

Tom

,,Kdo jste?" zeptal se nás ten černovlasý muž. Všichni odpověděli až na mě. Byl jsem jím totiž přerušen. ,,Počkej! A tvé jméno budu hádat!" ,,Dobrá, pane. A budete hádat i prostřední?" ušklíbl jsem se. ,,Zkusím! Jsi James?" ,,Ne, pane." ,,Henry?" ,,Ne, pane." ,,Neříkej mi pane! Jsi... Tomas?" ,,Zkoro. Jsem Tom." ,,Výborně! Já jsem taky Tom! A teď tvé příjmení. Jsi Phelps?" ,,Ne." ,,Jenkins?" ,,Ne." ,,Víš co? Jsi mi strašně povědomý... Zkusím jedno zastaralé... Jsi Gaunt?" ,,Napůl." ,,Počkat... Nejsi doufám... to, co si myslím, že ne?" zeptal se zdráhavě. Zamyslel jsem se. Podíval se mu do hlavy. Měl tam samé Riddle, Riddle, Riddle... ,,Ano. Jsem," řekl jsem naprosto jistě. ,,Jsem Tom Marvolo Riddle." S tím se ten muž svalil na zem stejně jako předtím Frank a také omdlel...