Riddle's Queen [CZ, Tomione]

✅️Kapitola 29. Komnata nejvyšší potřeby

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem si konečně setřela poslední slzy, byla už tma. Seděla jsem ve výklenku okna v Komnatě nejvyšší potřeby, která se změnila na malý pokoj, jenž se podobal pokoji u mě doma, v přítomnosti. Úplně slyším, jak mě mamka volá na večeři. Jak jí asi teď je? Beze mě? A tátovi? Přitáhla jsem si kolena blíž k sobě a zavřela oči.

Tom

Hermiona vyběhla z místnosti. Brumbál zahnal bubáka zpět do skříně a oznámil konec hodiny. Já, Harry, Ginny a Ron s Jasmine jsme okamžitě vyběhli z třídy a každý se vydali hledat do jiných částí hradu.

Zatímco jsem procházel chodbami, přemýšlel jsem. Co to bylo zač? Ten bubák? Brublála a jeho urážlivé narážky na to, že nesplnila svůj úděl chápu, ale kdo, nebo spíše co, byla ta bledá postava v zeleném rouchu? Ať už to bylo cokoli, rozhodně ji to muselo vyděsit, nebo hůře, rozesmutnit. Zrychlil jsem krok. Musím ji najít.

•°○☆○°•

Už několik hodin bloudím labyrintem chodeb sem a tam. Jako by se po ní slehla zem. Naposledy jsem zavolal její jméno a po nulové odezvě odkráčel zpět do sklepení. Všichni už tam seděli a v teple ohně, líně plápolajícího v krbu, si sdělují své nápady, kde by asi mohla Hermiona být, ostatní z budoucna.

,,Díval se už někdo do kuchyně?" ,,Ano, a navíc, co by asi dělala v kuchyni? To už spíše ta skrytá chodba ve třetím patře pod loučí." ,,Ne, tam jsem se taky dívala..." svěsila hlavu Ginny. Ron si mě všimnul jako první. ,,Tome! Našel jsi ji?" ptal se hned a zvedl se u toho z křesla. Pouze jsem svěsil hlavu a sedl si na jediné zbývající volné křeslo v rohu.

,,Nemůžu tomu uvěřit. Přece nemohla jen tak zmizet. Jako by ji pohltila zeď!" usoudil Ron. Chvíli se nic nedělo, až najednou... ,,Rone, ty jsi génius!" zvolal nadšeně Harry. ,,Co, já? No... jasně, to ví přece každý," rozvalil se a na obličeji mu začal pohrávat ležérný, trochu zmatený úsměv. ,,Teď není čas na chvástání, Rone. Asi už vím, kde je Hermiona!" Všichni jsme najednou vystřelili do pozoru. Ve vzduchu byla naše otázka "kde?" skoro hmatatelná. ,,V Komnatě nejvyšší potřeby," řekl dramaticky a všichni se najednou plácli do čela.

,,No jistě!" a ,,Proč nás to nenapadlo dřív?" ,,Omlouvám se, ale..." Trochu jsem se zamračil. ,,Co a kde je Komnata nejvyšší potřeby?" povytáhl jsem obočí a hleděl u toho na Harryho. Ten se okamžitě vzpamatoval a začal se omlouvat. ,,No jistě, promiň. Komnata nejvyšší potřeby je místnost v sedmém patře hned naproti gobelínu tančícího trola. Je začarovaná tak, že se mění podle toho, jak ji potřebuješ. Musíš před ní třikrát přejít tam a zpátky a u toho myslet na onu věc, v tomto případě Hermionu. Pokud tam je, objeví se dveře a najdeme ji. Pokud ne, tak jsme už naprosto v háji," odtušil černovlásek a posunul si své kulaté brýle výš ke kořeni nosu.

,,Já tam půjdu," rozhodl jsem a už chtěl vstát, ale Jas mě zadržela. ,,Počkej, myslíte, že je dobrý nápad, aby tam šel on? Shodou okolností, neodešla náhodou kvůli tomu bubákovi? A všichni víme, o co se jedná," rozhlédla se po místnosti. ,,Já ne. A je mi to jedno. Nestrpím, aby byla nešťastná, jen kvůli nějakému... něčemu, co ani není člověk," obořil jsem se na ni a vytrhl se z jejího sevření. ,,Jas, nevím, jestli to je dobrý nápad, ale myslím, že by to naopak měl být Tom, kdo za ní půjde," řekla Ginny a položila jí ruku na rameno. Jas, tedy neochotně přikývla a tentokrát už se mě nikdo nepokusil zastavit.

Prošel jsem společenskou místností a vyšel ven do spleti chodeb sklepení. Bylo už po večerce, ale jako primuse je to to poslední, co mě teď zajímá. Dlouhými a svižnými kroky jsem proletěl chodbou a dostal se až ke schodišti, které mě vyneslo o dvě patra výš. Do toho sedmého mi to trvalo kolem 10 minut. Zastavil jsem se až u gobelínu s tančícím trolem. Podle Harryho rady jsem si stoupnul čelem ke zdi a prošel kolem ní třikrát tam a zpátky. Nic. Zkusil jsem to podruhé. Znova se nic nestalo. Něco dělám špatně. No samozřejmě! Musím u toho myslet na Hermionu. Tak znova. Třikrát přejdu tam a zpět před zdí proti gobelínu a myslím u toho jen na ni. Zastavím. A opravdu, před mými zraky se z kamenné stěny začaly tvořit jednoduché dřevěné dveře. Neváhal jsem ani sekundu a ještě trochu prekvapený vešel.