Riddle's Queen [CZ, Tomione]

✅Kapitola 22. Představa

Hermiona

Probudila jsem se a pomalu rozlepila víčka. Všechny ostatní holky ještě spaly. Protáhla jsem se, provedla ranní hygienu, oblékla se a vyrazila na snídani. Pak jsem si ale něco uvědomila. ,,Dnes jedeme domů!!!" křikla jsem a hnala se zpět do pokoje. ,,Holky!! Vstáváme!! Dnes se jede domů!!" křičela jsem na ně. Všechny prudce otevřely oči. ,,Cože?! Ale já ještě nemám sbaleno!!" vykřikly všechny najednou, vyzkočily z postele a začaly si balit.

Když už jsme měli vše sbalené, zjistily jsme, že už jsme prošvihly snídani. I s kufry jsme se tedy rozešly ke kočárům. Pak jsem si ale něco uvědomila. ,,Ginny, Jasmine! My přeci nemáme kde bydlet!" vytřeštila jsem na ně oči. ,,No jo!" ozvalo se za mnou. Stáli tam kluci. Harry a Ron. A Tom. ,,Musíme za Brumbálem!" řekla jsem, rychle se se všemi rozloučila a vydala se i s dalšími přistěhovalci z budoucnosti k profesoru OPČM pro 7. ročník.

,,Profesore Brumbále! My... my nemáme kde bydlet!" zoufala si Ginny, když jsme vešli. ,,Promerlina! Na to jsem nepomyslel! Co s vámi? Můžete... můžete jet s Tomem do sirotčince. Moc rád bych si vás tu nechal, ale to nepůjde... Konec konců, jste přeci s Tomem přátelé, ne?" ,,Sirotčinec? Ale... Harry. Když jsme byli ve čtvrtém ročníku. Říkal jsi mi, že se Voldemort zabydlel v nějakém domě. Prý tam bydlí. To jsi mi říkal. Nic o sirotčinci tam nebylo," pozastavila jsem se nad Brumbálovými slovy. ,,To je pravda! Byl tam se svými dvěma smrtijedy. Ale to už byl starý a navíc. Brumbál mi mezitím co jsi byla pryč dával "lekce". Tím chci říct, že mi ukazoval své vzpomínky na Toma Riddlea. Matka mu zemřela při porodu a otec... ji opustil. Myslím... To si navíc ještě část pamatuji z toho jeho denníku." ,,Správně. Ale to je nemožné. Řekli mi, že jejich vila byla zbořena..." zamyslel se Brumbál. ,,Víte, v jaké vesnici to bylo, Pottere?" ,,Já... myslím že... Ano! Bylo to něco jako Malý Vistlánek... ne. Malý Visátlek. Ne. Malý Visánek! Jo! Malý Visánek!" ujišťoval nás Harry. ,,Malý Visánek... To je na sever od Londýna, mám ten pocit. Ta vesnice mi něco říká. Chvilku ztrpení," řekl a přemístil se. Po chvíli se zase objevil. ,,Máte pravdu! V té vesnici je opravdu nějaká podezřele stará vila," poklepával si prstem na bradu. Pak mě ale napadl jeden šílený plán. ,,Pane profesore, co kdybychom..."

*Já vím! Jsem zlá, ale Miin plán vám zatím neřeknu...!*

,,Výborně, slečno Grangerová! Taková věc by starce jako mě nenapadla," usmál se na mě. ,,Takže souhlasíte?" ,,Samozřejmě! Jak jinak! Kdy se plán uskuteční?" ,,No... asi třeba za týden?" ,,Dobře. Prozatím tedy budete bydlet u mě," řekl a pokynul nám k jeho pokoji.

~•☆•~

S Brumbálem, jako naším dědečkem, Jas, mým dvojčetem, Harrym, mým bratrem a Ronem a Ginny, jako našimi rodiči jsme stanuli před sirotčincem, kde měl být podle Brumbála ubytován Tom. Všichni jsme si ale změnili podoby pomocí Mnoholičného lektvaru. ,,Můžeme?" zeptala jsem se a všichni kývli. Vešli jsme. Brumbál nás zavedl do kabinetu té paní, co to tady vedla. Konec konců, to tady už zná, protože musel přeci za majitelkou, aby Toma vzali do Bradavic. Ginny, naše 'mamka', zaklepala. ,,Dále!" ozvalo se příkře. Ron, náš 'táta', otevřel dveře. ,,Dobrý, den, přejete si?" zeptala se nás ta paní. ,,Ano. Víte, chtěli bychom adoptovat jednoho chlapce," začala Ginny. ,,Jméno?" ,,Riddle Tom." Ta ženská na chvíli jakoby ztuhla. ,,Ví-víte to jistě?" ,,Ano," přikývl Ron. ,,Dobrá. Vaše jména?" ,,Eh... Hope Kerlingeová," řekla Ginny. ,,Lewis Kerlinge," přidal se Ron. ,,Karoline Kerlingeová," řekla jsem. ,,Marianne Kerlingeová," ozvala se Jas. ,,Henry Kerling," zašeptal Harry. ,,Bořivoj Shubert," usmál se Brumbál. Žena se na něj podezíravě podívala a měřila si ho pohledem. Všichni jsme měli co dělat, aby jsme se nepropadli smíchy do Podsvětí, nebo ještě hůř do hlubin Tartaru. Kde na ta jména chodí?! A Shubert? To je mudlovský skladatel. Mám takový pocit, že jsem hrála nějakou jeho skladbu na klavír. Žena nad tím už jen pokroutila hlavou a nakonec to zapsala. ,,Dobrá. Takže pro kontrolu. Rodina Kerlingeová a pan ...Bořivoj... Shubert adoptovali pana Riddlea?" ,,Ano." ,,Výborně. Přijďte si pro něj za týden. Všichni jsme se na sebe usmáli. ,,Skvěle." ,,Madam, ale ještě se tady budete muset podepsat!" ukázala na papír před sebou a podávala Ginny plnící pero. Ta však ještě plnící pero nikdy neviděla. Vždy psala jen brkem. Ostýchavě si tedy vzala pero a... chytila ho obráceně. Rychle tam něco načmrkala. ,,Ale... to pero nepíše!" Jasně že nepíše, když ho máš vzhůru nohama, trubko! Vytrhla jsem jí pero a podepsala se tam jako první. Pak jsem 'našim rodičům' ukázala, jak se to pero musí držet a nakonec už tam byly podpisy vmšechny. Oddychla jsem si. Naštěstí neřekla, že... ,,Smlouvu však musí podepsat i pan Riddle." Málem jsem se zadusila. ,,Zajdu pro něj. Počkejte chvilku," řekla a odešla. ,,Zatraceně! A jsme v loji!" postěžoval si Ron. ,,Rone! Máš zrzavé vlasy!" křikla Ginny. ,,Nesnáším ten lektvar! Musím ho pít znova?" ,,Ano a asi budeme muset všichni!" řekla jsem. Mé černé prstýnky vlasů se začaly měnit na světle hnědé a zkracovat se. Rychle jsme všichni vytáhli lahvičky a napili se. Naštěstí už měl Ron vlasy zase barvy ulu a čokoládové oči, Harry vlasy zrzavé a oči své barvy, tudíž zelené, Ginny vypadala stejně, jako normálně, jen měla vyšší postavu a zelené oči, Jas vypadala stejně, jako já, ale místo čokoládových oči 'po Ronovi' je měla zelené 'po Ginny'. V podstatě jsme vypadali trochu jako rodinka Potterů. ,,Harry, víš, že vypadáme zkoro jako tvá rodina?" ušklíbla jsem se. Harry se porozhlédl. ,,Fakt! Vždycky jsem chtěl mít sestru! A navíc... teď vypadám spíš jako mamka," taky se ušklíbl. Vtom se otevřely dveře a vešla ta paní a za ní Tom. Všechny si nás nenávistně prohlížel. ,,Já to podepisovat nebudu! Ani je nez... co to! Počkat! Já nechci!" začal nějak proti své vůli podepisovat papír. A už ho to pak nenechalo to přeškrtat. Chudáček! Teď si říkám, jestli to nakonec nebyl špatný nápad... Pak si Tom ještě nuceně sedl na židličku a všechny nás postupně propaloval pohledem. První se díval na Brumbála, ale ten se pořád jenom usmíval. Pak přešel na Harryho. Ten protočil očima, jako kdyby mu tohle dělal každou chvíli a byl na to naprosto zvyklý. Když se díval na Ginny, taky jen pozvedla posměvačně obočí a žekla: ,,Podruhé už ne!" Tom vypadal trochu jako kdyby ho to trochu rozhodilo, ale pak upřel svůj pohled na Rona. Ginny mu něco pošeptala. Polkl a přikývl. Tom mezitím propaloval Jas. Té už něco řekl Harry. Když se však podíval na mě, ozval se mi v hlavě hlas: ,Zabiju tě! Rozsápu tě! Zabiju!' opakoval to pořád dokola. Před očima se mi zhmotnila má postava, jak vypadám teď. Byla jsem někde uprostřed lesa na mýtině ozářené jen stříbřitým světlem měsíce v úplňku. Z temného lesa se ozývaly vytí nejen vlků... Ležela jsem na zemi a byla bledá jak stěna. Bílé svatební šaty, jsem měla roztrhané a zbarvené rudou krví. Nejhorší bylo, že jsem cítila to, co ta má iluze. Byla jsem slabá. Vše mě bolelo. V puse jsem cítila krev a rány mne pálily. Hrudník jsem měla sevřený strachem. Po tvářích mi stékaly krůpěje slaných slz bolesti. Připlazil se ke mě had. Ne. Nebyl to had. Byl to bazilišek. Cítila jsem na zádech jeho smrtelný pronikavý pohled. Srdce mi bušilo jako splašené. Dech se mi zrychlil. Připravivala jsem se na smrt a úplně zapomněla, že je to jen představa. Ucítila jsem, jak se mi někdo zakousl do krku. Baziliškův jed mi okamžitě začal postupovat žilami. Pomalu jsem ztrácela kontrolu nad svým tělem. Přestávala jsem myslet. Přestávala jsem dýchat. Před očima se mi udělaly mžitky. Přestávala jsem žít. A v tu chvíli jsem omdlela. Představa zmizela a poslední co si pamatuju je Tomův úšklebek...