Riddle's Queen [CZ, Tomione]

Kapitola 35. Vždy tu pro tebe budu

Hermiona

Seděla jsem na schodech na Astronomickou věž celou noc. Už podesáté za poslední měsíc jsem nemohla usnout. Od té doby, co jsem zradila své přátele mě honí noční můry, ve kterých mi vyčítají, co jsem udělala a nejhorší na to je, že s nimi souhlasím. Měla jsem jim to říct, měla jsem se jim svěřit, pochopili by to. Teď mě musejí nenávidět a to mě ničí.

Celou noc mě svírají podobné myšlenky a já už to nemůžu vydržet. Astronomická věž je prostorné, ale zároveň útulné místo, odkud je vidět celá noční obloha. Chladný vzduch mi koluje plícemi a pomáhá mi přesměrovat myšlenky. Nejvíc mi však bude chybět má maminka. Pokaždé, když jsem tady, tak si zpívám ukolébavku, kterou mi zpívala, když jsem byla malá.

Nadechla jsem se a začala zpívat. Můj hlas se rozezněl do ticha noci. Zpívala jsem tak dlouho, dokud jsem si neuvědomila, že už dál nemůžu, jelikož se mi v hrdle zadrhávaly vzlyky a po tvářích mě štípaly studené slzy.

,,To bylo moc hezké, máš nádherný hlas," kolem ramen mi slynul černý plášť. Trhla jsem sebou. Prudce jsem otočila hlavu na stranu, kde si vedle mě sedal Tom. Spěšně jsem si setřela slzy, než jsem se zeptala: ,,Co tady děláš? Neměl bys tu být, je pozdě," hlas mi stále trochu přeskakoval.

,,To ty taky. Co se děje? Hermiono, pozoruji tě už 4 noc a pokaždé mě drtí tvůj smutek. Doufal jsem, že je to jen chvilková záležitost, ale nemyslím si, že se to nějak zlepšuje. Jestli potřebuješ pomoct, stačí říct. Udělám vše," zašeptal a jemně mi přiložil rty na čelo.

,,Promiň, je mi to moc líto. Nechtěla jsem ti přidělávat starosti. Jen je toho na mě v poslední době trochu moc. Moc se mi stýská... Potřebovala bych prostě jen odreagovat, dostat se na jiné myšlenky a... zapomenout," poslední slovo jsem stěží vyslovila a nebyla jsem si jistá, jestli je to vůbec pravda.

Tomovi jsem ještě ten večer před necelým měsícem vrátila jeho prsten a řekla, co se stalo. Co jsem udělala. Tu noc jsem usnula pouze proto, že jsem byla po jeho noku. Chvíli se rozhostilo ticho, než Tom vstal a natáhl ke mně ruku.

,,Pojď, příští týden je výlet do Helžiny Lhoty. Budeme tedy mít celé pozemky jen pro sebe. Můžeme se projít kolem jezera, nebo si jen sednout pod strom a pozorovat přírodu," usmál se na mě očima, které mě vždy dokázaly přesvědčit o tom, že s ním dokážu vše. Tentokrát jsem ale ještě nevěděla, jestli jsem na jejich sílu připravená, takže jsem se očnímu kontaktu raději vyhnula.

,,Já nemůžu..." zamumlala jsem omluvně. ,,Ale jistě, že můžeš. Dokážeš cokoli, když budeš chtít. Můžeš si věřit, nebo taky ne, ale já v tebe budu věřit pořád. Vždy tu pro tebe budu a ty budeš po mém boku. Teď pojď, půjdeme spát, než mi tu zmrzneš," na rtech se mu objevil sarkastický úšklebek a když viděl, že jeho ruku ještě sama nepřijmu, sehnul se a vzal mě do náruče, jako bych nevážila nic víc, než jen pouhá vzpomínka. Jakmile jsem tu noc ulehla do postele, tak jsem usnula.

————————————
Ahoj! Omlouvám se, že je kapitola tak krátká, ale je to jen taková "přechodná" kapitola k té další. Bohužel už se ale blížíme ke konci, vidím to tak na maximálně 2-3 kapitoly. Děkuju moc, že tenhle příběh čtete a máte se mnou tu trpělivost<3

Vaše
Keiraline