Ďáblova pomsta ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ³

12.kapitola

Teresa s úsměvem na tváři procházela spoře osvětlenou chodbičkou, která vedla k jejich menším provizorním laboratořím. Bylo to trochu nostalgické, naposledy tudy šla, když brali potřebné věci a stěhovali se do komplexu Rossových laboratoří. Chyběly jí, ale byla si jistá, že jednou je dostane zpátky, ačkoliv tu nejdůležitější práci v nich už měli za sebou. 

Otevřela dveře od jedné menší laboratoře, kterou přidělila Hammerovi. Brýlatého muže našla sedět u stolu, kterak zaraženě zírá na obrazovku počítače. Musela se ušklíbnout. Od té doby, co se vrátili sem, s ním nebyla rozumná řeč. Věděla, že to rozhodně není proto, že se musel uskromnit a přejít z perfektního vybavení a dostatečného prostoru do takové malé komůrky s minimem věcí, jež potřeboval ke své práci.

„Dobré ráno, jakpak se nám daří?" zašveholila Teresa, která měla podezřele dobrou náladu. Poslední dny byla dosti veselá, dalo by se říct skoro až lehkomyslná, protože byla přesvědčená, že vítězství mají tentokrát ve své kapse. Kdyby to šlo, vysmála by se své matce do obličeje. Bylo to až zarážející, kolik krutosti a chladu v sobě dokázala najít, a to si myslela, že Mary je nejchladnokrevnější monstrum, jaké kdy poznala. Ale pak se stačilo jít podívat do zrcadla. Ona se ničeho neštítila, dokonce měla pocit, že Mary svou krutost nedávala úplně najevo, jako by ji něco drželo zpátky. Mateřská láska? To pochybovala. Měla tolik možností dostat Tonyho Starka nebo Pepper Pottsovou, a neudělala to. Proč tehdy Pepper nezabila, ale jen vyvolala potrat a zbavila ji jejího dítěte? Kdyby ji odstranila z cesty, bylo by to pro ni všechno lehčí. Ale to by nejspíš musela postupovat úplně jinak, podobně jako Teresa. 

„Jak asi myslíš," zahuhňal Justin do svého hrnečku s kávou a uhnul před ní pohledem, jako by se bál, že by jej mohly prozradit jeho oči. Teresa se potichu uchechtla. Proč se stále snažil před ní něco skrývat? Ona věděla všechno. Všichni byli tak čitelní, bylo tak snadné je všechny prokouknout, že ji to málem nudilo. Dokonce i pověstnou ledovou královnu Natashu Romanovovou bylo lehké přečíst. Všichni byli úplně stejní. Všechny je brzdila, svazovala a ničila láska, jež se stávala jejich slabostí. Čehož Teresa samozřejmě hodlala znovu využít. Zprvu si všechny jen naťukla, aby je poznala o něco hlouběji. 

„Ale ty chudáčku, snad pořád nemyslíš na ubohého Quentina?" povzdechla si Teresa a posadila se na židli u protějšího stolu. Začala se probírat papíry a rozdělovala je na hromádky. 

Hammer se na ni ani nepodíval. Nemusel jí ani odpovídat, věděla to moc dobře ona sama. Od toho dne jej pronásledovaly živé noční můry, v nichž Quentin umíral pořád a pořád dokola. A on jej nedokázal zachránit. Neustále se ptal sám sebe, co by se stalo, kdyby přišel o chvíli dřív, nebo kdyby se mu podařilo Quentina nějak ošetřit. Zda by tím pro něj získal alespoň trochu času, než by si ho vzal do péče lékař. Jenže útočník zamířil přesně; přímo tak, aby Quentin posledních několik okamžiků svého života strávil v mučivých bolestech a do pár minut vykrvácel. 

Útočník.

Zvedl oči k Terese, která si při práci pobrukovala jakousi tichou melodii. Dosud nevěděl, kdo Quentina vlastně zabil, ale nikdo z Avengers to být nemohl, protože odešli ještě před jejich příchodem. Musel to být tedy někdo z jejich vlastních řad. A ke komu měl Quentin nejblíž a kdo byl hlavou celého projektu? Právě se na ni díval. Byl si na devadesát devět procent jistý, že jej zabila Teresa. Ale proč? S Quentinem se přece spolupracovalo dobře. Provedl něco? Nebo ji jen omrzel, přestala ho potřebovat, a tak se rozhodla se ho zbavit, protože to bylo jistější? Protože by mohl promluvit? Mrtvý už nepromluví.

Čeká ho podobný osud taky? Prostě jej zanedlouho přestane potřebovat, a tak jej zastřelí, aby jí nestál v cestě? Zpočátku ho nic takového nenapadlo, byl plný euforie a vzrušení z toho, že je znovu součástí něčeho velkého, co pomůže zničit Starkovy. Byl zaslepený svou touhou po pomstě, že nad dalšími důsledky nepřemýšlel. Teprve Quentinova smrt mu otevřela oči. Stáhl se, byl uzavřenější. A sledoval dění okolo sebe.

Pozoroval tu mladou ženu. Kde se v ní vzalo tolik nenávisti, tolik krutosti? To ji ani jednou nepřepadly výčitky, že za sebou nechává jen mrtvoly, jež se postupně kupí?

„Nad čím přemýšlíš, drahý Justine? Jestli jsem to byla já, kdo tvého miláčka zabil?" vyrušila jej z myšlenek. Trhnul sebou. „Měl by ses uklidnit, trochu se třeseš. Zhluboka se nadechni, zažeň ten vztek. No tak, oba dva víme, že vztek ničemu nepomůže, akorát ti uškodí. Vztek ti zatemňuje mozek, dělá tě hlupákem. A hloupost tě zabije."

„Něco podobného jsi řekla Quentinovi, než jsi ho zastřelila?" vyhrkl znenadání Hammer, už to nedokázal zadržovat v sobě. Okamžitě zalitoval, že ta slova řekl. Všiml si, jak se Terese zablesklo v očích.

„Pozor na jazyk, Jusi. Jednou bys toho mohl litovat. Vím, že bolest lidi změní. Tak ať nám ta změna hraje do karet a neškodí nám," zašeptala mu temně a propálila jej pohledem. „Dávám ti ještě jednu, poslední šanci, Justine. Pak už tak milosrdná nebudu, pamatuj na to."

Samozřejmě, jeho osud byl zpečetěný. Měla ho v hrsti, byl jí vydán na milost a nemilost. Všichni byli jako její loutky, jako pěšáci na šachovnici, které obětuje, kdykoliv se jí zlíbí.

To nic. To nic.

Skutečně se chvěl. Pomalu odložil hrnek zpátky na stůl, protože se bál, že by ho jeho ruce mohly zradit. Zatnul je pevně v pěst a pokusil se uklidnit jejich třes. Příliš to nepomáhalo. Proč jej Quentinova smrt tolik změnila? Dělala z něj slabocha, protože příliš přemýšlel nad smrtí a nad tím, kolik krve už on sám má na rukou? Upřel zoufalý pohled na Teresu. Vypadala tak klidná, spokojená. Jak jen to mohla zvládat? Jak mohla v noci klidně spát? Jak mohli v noci všichni klidně spát? Budou takové zrůdy bez špetky citu, dokud každému z nich také nezemře nějaký Quentin?

„Pořád to vidím před očima," svěřil se najednou Terese, jako by už nad svým tělem, nad svou myslí, neměl kontrolu. „Jak to děláš? Jak s těmi svými démony dokážeš bojovat, a ještě nad nimi vyhrávat?"

Úšklebek jí zvlnil rty. Zadívala se ven z okna, a pak pomalu a rozhodným hlasem odpověděla: „Protože moji démoni jsou já."