Ďáblova pomsta ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ³

44.kapitola

Peter nevěděl, co si o tomhle má myslet. Oba dva se pomalu vzdalovali od místa svatby, a jeho to pomalé tempo překvapilo. Jako kdyby jeho sestra snad chtěla, aby je někdo spatřil a dostihl je.

Kráčel po jejím boku a přestože byl ještě před chvílí vyděšený, nyní byl naprosto klidný. Někde četl, že se lidí před smrtí zmocní zvláštní klid. Bylo tohle ono? Byl to podobný případ? Byl se vším prostě... smířený? Raději já než oni, pomyslel si a pocítil záchvěv lásky při myšlence na všechny, které zanechával za sebou. Raději já než máma s tátou, Michelle, Nat s Brucem, Rhodey, Loki, Bucky, Steve...

Jako kdyby slyšela jeho myšlenky, otočila k němu hlavu a usmála se. ,,Jsi naivní, jestli si myslíš, že je po tvé smrti nechám na pokoji. Opravdu, Petey, trochu jsi mě zklamal," povzdechla si naoko smutně. ,,Tohle jsem od tebe nečekala. Uvědomuješ si, co jsi tímhle zbabělým rozhodnutím způsobil? Necháš tu Pepper a Tonyho, zlomené, zničené..."

,,Ty jsi zbabělá," zaskřípal zuby Peter a rychle zahnal představu nešťastných rodičů. ,,Protože kdybys nebyla, tak by sis pro mne přišla přede všemi. Postavila by ses jim."

Chladně se zasmála. ,,Proč bych to dělala? Přijdou sami. A můžou jen doufat, že existuje Bůh, který má slitování. Protože já ho mít nebudu," zavrčela a v očích se jí mihl nenávistný záblesk.

,,Jsi šílenej psychopat," řekl jí Peter.

Povytáhla obočí. ,,To není hezké. Já spíš preferuju slovo kreativní. Páni, vybrali jste opravdu krásné, kouzelné místo na svatbu," změnila náhle téma a Peter překvapeně zamrkal. Tahle dívka byla jako aprílové počasí. Nevyzpytatelná. A poněvadž byla člověk, byla samozřejmě nebezpečná. Na okamžik se zastavila a kochala se výhledem, který se jim tu nabízel jako na dlani. Vložila si ruce do kapes a s úsměvem se zahleděla na oblohu. ,,Nádherné počasí. Vskutku den jako malovaný." Peter měl konečně možnost si ji pořádně prohlédnout. Podobně jako on měla hnědé, mírně kudrnaté vlasy. Když na ni hleděl takhle z profilu, ucítil nepříjemné zamrazení na zátylku, poněvadž byla tolik podobná Mary. Teď už skutečně nemohlo být pochyb o tom, že stojí vedle své sestry.

Vedle sestry, která se ho místo toho, aby jej objala a vynahradila mu všechny ty roky, kdy od sebe byli odtrženi, chystá zabít. A on si pořád nebyl jistý proč vlastně. Bylo to prostě z principu? Kvůli Mary? Cožpak neviděla, že jejich biologická máma byla monstrum?

,,Taky si říkáš, jaká je to škoda?" obrátila se na něj a naklonila hlavu na stranu, jako zvědavé štěně. Peterovi tohle přišlo šílené a neuvěřitelné. Na co čeká, proč už to prostě neukončí? Její výkyvy nálad jej nutily držet se stále v pozoru. Konverzovala s ním, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby byli normální sourozenci, ale při tom jen čekala na správnou chvíli, kdy to ukončí. Byl jí vydán na milost a nemilost. ,,Jaké by to asi bylo, kdyby naše matka byla normální, a ne krvežíznivá mrcha neschopná mateřské lásky? Jasně, že by to bylo jinak. Možná bychom toho měli i mnohem víc společného. Ale podívej se na mě, podívej se na sebe. Jak jsme rozdílní. Z tebe se stal naivní, láskyplný hlupáček, protože jsi měl kolem sebe správný rodinný zázemí. Možná jsi neměl mámu, ale měl jsi Pepper. Já neměla ani matku, ani otce. Nechci si stěžovat. Možná to tak bylo lepší, než kdybychom si hráli na šťastnou, falešnou rodinku," ušklíbla se. ,,Probudit v malý holce, která má o světě zkreslený představy a určitý ideály, zášť, to není dobrý. Donutit ji k tomu, aby si myslela, že v tomhle světě zůstane sama, odkázána jen na sebe, a že ji máma nemiluje... to tě poznamená. Zničení lidé jsou vždycky nebezpeční, protože nemají nic, co by mohli ztratit. Prošli si peklem a ví, jak z něj udělat domov."

Peter ji pozorně poslouchal. Možná to znělo šíleně, ale přesto se ji snažil... pochopit. Z jejího hlasu byla cítit dlouholetá zášť. Zášť ke světu, k sobě samé. A Peter si uvědomil, že je mu jí líto. Kdyby věděl, že má sestru... chtěl by ji zachránit. Nechtěl, aby zůstala vydána napospas Mary. To ona stvořila tu mladou ženu, která před ním stála, a udělala z ní monstrum podobné, jakým byla ona sama. Jenže nyní už bylo na nápravu pozdě.

Když pořád nic neříkal, zadívala se na něj a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Pak rozpřáhla ruce a zasmála se. ,,Vidíš, bráško, tak tohle jsem já. Ty se mi představovat nemusíš. Už tehdy, kdy jsme jeden druhého ještě ani nepotkali, jsem tě už znala dokonale. Věděla jsem, že nejsi jako já. Že jsi slaboch. Mohla bych tě rozdrtit jako švába, zničit tě, rozervat, kdybych chtěla... jedním lusknutím."

,,Tak proč to neuděláš?" zeptal se jí potichu. ,,Na co čekáš? Tohle chceš přece udělat už dlouho."

,,Ano, je to zvláštní, že?" podotkla konverzačním tónem a na okamžik se zaposlouchala do melodické ptačí písně. ,,Proč to neudělám? Možná je to až moc jednoduché. A já mám ráda výzvy. Ty pro mě nepředstavuješ žádné nebezpečí. A to nejen pro to, že ses mi tak ochotně vzdal. Kdybych ti do ruky dala nabitou pistoli, nezabil bys mě. Víš, jak to vím? Protože jsem tvoje sestra. A i když ty moc dobře víš, že jsem monstrum, i přes to, někde hluboko uvnitř," zašeptala a udělala k němu pár kroků vpřed, aby mu mohla zabodnout ukazováček do hrudi, přímo do srdce, ,,mě máš rád. Vidíš, Petey, jak nás lidské city omezují? Víš, že jsem hrozba, nebezpečí pro všechny, které miluješ, a přesto mě nezastavíš."

Díval se jí do tváře. Do hezké, usmívající se tváře, která mohla být krásná, kdyby ji nehyzdilo tolik zloby. Zvedl levý koutek rtů do úsměvu a samotného jej překvapilo, kde se v něm ta slova a klid berou. ,,V tom se mýlíš. Ano, nezabil bych tě, ale to, že tě nechci zabít, neznamená, že nebudu bojovat. Budu bojovat. Víš to, i když mi tvrdíš opak. Přece mě znáš, ne?"

Rozesmála se. ,,Budeš bojovat, i přes to, že víš, že vyhraju? Proti mně nemáš šanci, bráško." Vjela mu rukou do vlasů a pocuchala mu je. Oči se mu rozšířily. ,,Takže ty jsi připraven na další boj, ano?"

Narovnal se, v očích mu svítilo odhodlání. ,,Na další boj... ne. Je to pořád ten stejný boj, ve kterém jsme už léta." Pozvolna se na ni usmál. ,,Je to jen nepřítel, kdo se změnil."