Ďáblova pomsta ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ³

46.kapitola

„Co - co mám dělat?" vykoktal ze sebe zděšeně Peter, když přihlížel tomu, jak z Richarda vyprchává život. Věděl, že by neměl cítit lítost - koneckonců, tohle byl muž, který spolupracoval s jeho matkou i sestrou a byl u toho, když jej věznili v laboratořích. Ale on lítost cítil. Nevěděl, co vedlo Richarda k tomu, aby s nimi spolupracoval, - zda to bylo prostě proto, že je miloval - ale dnes se pro něj obětoval. Schytal smrtící kulku místo něj. Nějaký kus dobra a lidskosti v něm zůstal a teď vyplul na povrch.

Richard se rozkašlal a mimoděk si rukou stlačoval ránu, byť věděl, že to je marné. Věděl, že trefila přesně, a že mu zbývá už jen chvíle života. Důležité pro něj bylo, že jí zabránil v tom, aby zabila svého bratra. Třeba jeho smrt nebude zbytečná. Třeba si uvědomí, jak moc je rodina důležitá. Zbyl jí přece už jen Peter.

„To nic," zašeptal mu Richard. „Bylo jen... otázkou času... než k tomu dojde. Byl jsem... na to připravený," odpověděl mu a usmál se. Roztřesenou ruku měl celou od krve, která barvila nejen jeho tělo, ale i trávu pod ním a Peterův oblek. A přes to všechno, co si ten chlapec kvůli nim vytrpěl, tu s ním seděl, držel jej a jako jediný s ním zůstal v posledních chvilkách jeho života. „Ona... ukazuje lidem jen... různé... střípky svého já... a nikdy nikoho... nenechala... aby viděl celý... obraz," vydechl a zadíval se mu do tváře. „Ale já... já jsem ten celý obraz... viděl. I když si myslela... že ne. Já jsem ji... viděl. Doopravdy. Takovou, jaká je. Znal jsem ji. A pořád věřím... že v ní zůstal... aspoň střípek... té malé holčičky. Holčičky, která... milovala svět. Tebe. Chci věřit, že někde... hluboko uvnitř... v ní to dobro je. Musíš... ji zachránit. Prosím," řekl mu naléhavě a z očí mu sklouzly slzy a tekly mu po tvářích. Peter jej držel a naléhavě poslouchal každé jeho slovo.

Náhle se Richard trochu zavrtěl a druhou rukou zalovil v kapse saka. „Chci ti něco... dát. Poslední připomínku toho... kým byla. Vezmi... si ji," řekl mu a roztřeseně mu podal pomačkanou a lehce zakrvavenou fotografii. Fotografii dvou malých, veselých dětí. Když ji Peter spatřil, dech se mu zadrhl v krku. Byl na ní on. Se svou sestrou. Náhle ucítil, jak jej Richard uchopil za sako a poměrně silně jej stiskl a přitáhl si ho blíž k sobě. „Zachraň ji, Petere. Zachraň ji... před ní samotnou. Před Mary. Prosím. Zachraň ji," vzlykl. Peter se zmohl jen na pouhé přikývnutí. Richard se na něj vděčně usmál, zavřel oči a s výdechem se uvolnil. Ruka, pevně svírající chlapcovo sako, povolila svůj stisk a bezvládně dopadla na mužovu hruď. Peter hleděl na jeho tvář a snažil se pochopit, co se to právě stalo. Kolik lidí bude muset ještě zemřít? Tohle nechtěl. Všude kolem něj byla smrt. A teď, v tento okamžik, tu seděla s ním, klečela u Richardova mrtvého těla.

Mimoděk si vzpomněl na to, kdy takhle klečel u mrtvého těla své biologické matky. A nyní držel v náruči Richarda, který miloval Mary a Teresu. A jeho napadla strašlivá myšlenka - bude další, koho bude vidět umírat, jeho sestra? Nebo snad jeho rodina? To nemohl dovolit.

„Je mi to líto," zašeptal Richardovi, i když věděl, že ten už ho dávno nemůže slyšet. Pomalu a opatrně položil jeho tělo na trávu a vstal. Sám byl překvapený, že se vůbec udrží na nohou. Události posledních několika minut jej vyčerpaly a znovu jej uvěznily ve spirálách myšlenek, z nichž mu třeštila hlava. Nohy se mu chvěly a on cítil, že se mu začíná špatně dýchat. Musel se odvrátit od mrtvého těla, zhluboka se nadechoval a dlouze vydechoval a snažil se uklidnit. Na bílé košili měl rudý krvavý flek, ruce měl zbrocené krví. V ten okamžik si jimi ale vjel do vlasů a zatahal za ně. Pak se zoufalstvím rozplakal.

•••

„Ty sis s sebou na svatbu opravdu vzala zbraně?" zeptal se překvapeně Bucky, když společně s Natashou vykročili pokud možno nenápadně ven a zamířili rychle do lesa. Natasha si byla poměrně jistá tím, že Peter s dotyčným únoscem budou někde tam, poněvadž v hlíně byly ještě slabě vidět jejich stopy. Jen dvoje. Samozřejmě, kdyby si pro něj přišlo víc lidí, bylo by to nápadnější. To ale neznamenalo, že někde kolem nebyly posily.

„Ano, vzala jsem si zbraně, a dobře, že jsem tak udělala," zavrčela Natasha. „Když už nějaký ten pátek žiješ s Tonym, pochopíš, že je lepší tohle příliš nepodceňovat. Má spoustu nepřátel, a nevíš, kdy nějakému rupne v bedně."

„Kolik myslíš, že jich tam na nás čeká?" zamumlal Barnes a pohledem pozorně skenoval okolí a naslouchal okolním zvukům. Nic kromě šumění lesa mu ale k uším nedolehlo. Oba dva napadla stejná myšlenka - snad už Petera neodvedli někam pryč, někam daleko.

„Nemám nejmenší tušení, ale doufám, že je ve dvou zvládneme," odpověděla mu potichu a podala mu jednu ze svých pistolí. „Nezapomeň mířit přesně."

„Tak se mi hlavně ani jeden z vás nepostavte do rány," řekl jí a nabil si pistoli, aby byl okamžitě připravený střílet, když někde zahlédnou nějaký prudký pohyb.

Od té chvíle byli oba dva potichu, plížili se lesem a obezřetně sledovali okolí. Natashe to trochu dělalo vrásky, poněvadž stále ještě na nikoho nenarazili. Neslyšeli žádný hovor, žádný křik. Věděli o nich, skrývali se, aby mohli zaútočit ve správnou chvíli a jako první? Nelíbilo se jí to. Ohlédla se za sebe, jestli někoho neuvidí, když vtom se Bucky zarazil. „Nat," oslovil ji a ukázal před sebe. Následovala jeho pohled a vydechla úlevou, když tam spatřila Petera. Samotného. Na zemi ležel nějaký muž.

„Petere," vydechla a rychle se rozešla k němu. Když rudovlásku zaslechl, úlevně se otočil a běžel jí vstříc. Pak jí skočil do náruče a ona jej pevně objala. „Proboha, jsi v pořádku? Je tady ještě někdo?"

„Myslím, že už ne," odpověděl jí potichu. Cítila, jak se třese.

„Sedni si, zlato, a dýchej," zašeptala mu a pomohla mu posadit se do trávy. Vděčně přikývl. Všimla si jeho zkrvaveného oblečení i zarudlých rukou. Bucky mezitím prohlédl ležícího muže. „Takže to byl on?"

„Ne tak docela," opravil ji Peter a zavrtěl hlavou. „On... schytal to místo mě."

„A kde je ten útočník?" ptala se ho a znovu se rozhlédla mezi stromy.

„Utekla," zamumlal.

„Možná bude nejlepší vrátit se na svatbu," navrhl Bucky, který k nim došel. Položil Peterovi ruku na rameno a stiskl jej. „Za chvíli by si mohl někdo všimnout, že jsme pryč. Probrat to ve stručnosti můžeme cestou. A asi bude lepší odtud zmizet, než se vrátí. Zvládneš to?" obrátil se na Petera a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.

„Co uděláme s ním?" řekl Peter místo odpovědi.

„No, tahat se mi ho opravdu nechce," ušklíbla se Natasha. „Vrátíme se pro něj později. Bucky má pravdu, bude nejlepší, když půjdeme. A musíme vymyslet, jak tě nenápadně propašovat dovnitř, aby ses mohl převléknout."

„Prosím, že to neřeknete našim?" zeptal se a vrhl na ně úpěnlivý pohled.

„Rhodeymu někdo volal a dal mu echo," přiznala Nat. „Tonymu to samozřejmě neuniklo, ale myslím, že Pepper ještě nic neví."

„Tak jí to neříkejte," poprosil je.

„Víš, že budeme muset. Tohle není uzavřená záležitost," řekl neochotně Bucky.

„Já vím, já jen... ne dnes. Prosím. Je to přece jejich svatba. A já nechci... nechci jim ten den pokazit. Kdyby věděla, že se něco stalo... už by si to neužila."

Natasha kývla. „Snad jí Tony nic neřekl. Ale jemu to říct musíme, když už něco tuší."

Peter souhlasil, nic jiného taky nezbývalo. „Jsem rád, že jste přišli," přiznal se jim. Z toho, že tu byl sám, a jen s tělem mrtvého muže, mu nebylo úplně nejlépe. Nevěděl, co má dělat, nevěděl, co čekat, neměl tušení, jestli se Teresa náhodou nevrátí. Proč se vlastně nevrátila? Zapůsobila na ni Richardova slova? Zasel v ní semínko pochybností? Rozmyslela si to? Pokud dnes neusne vyčerpáním, čekala jej dlouhá noc. Měl hlavu plnou myšlenek a byl plný obav, jak se tahle věc bude dál řešit.

„Vždycky si pro tebe přijdeme, zlato," ujistila ho.