Ďáblova pomsta ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ³

27.kapitola

Peter nervózně přešlapoval před školou a v posledních minutách si snažil utřídit myšlenky, aby před hnědovláskou zbytečně nekoktal. Měl takové neblahé tušení, že ví, co bude muset udělat a vůbec se mu nechtělo. Jenže věděl, že nemá na vybranou. Nepočítal s tím, že by mu řekla, co se děje, a on nad tím nemohl jen tak mávnout rukou a zapomenout na to. Dusil by to v sobě a pak by to mezi nimi mohlo dopadnout zle. Takhle nad tím měl alespoň nějakou kontrolu. Takhle má naději, že tohle není jejich konec.

„Petere?“ oslovila ho tiše Michelle, kterou ani neviděl přicházet. Nejspíš byl až příliš zabraný do svých myšlenek.

„Michelle, ahoj,“ zamumlal a očima těkal všude kolem. Nevěděl, jestli by pohled na ni zvládl. Nejspíš by si to celé rozmyslel a začal prosit o odpuštění, ale to by bylo špatně.

„Ahoj,“ oplatila mu pozdrav, načež sevřela popruhy od batohu o něco pevněji. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Možná by nakonec byla ráda, kdyby se ji rozhodl ignorovat.

„Já… neříká se mi to lehko, ale asi bude nejlepší, když to budeme mít rychle za sebou, stejně nám za chvíli začíná hodina. Michelle, myslím, že bychom si měli dát na chvíli pauzu,“ řekl s pohledem upřeným někam za ni. Dokonce se mu ani tolik netřásl hlas, a na to byl docela pyšný, protože měl pocit, že se brzo rozbrečí.

„Myslíš tím rozejít se,“ vyhrkla Michelle bez emocí, ale bolest, kterou právě cítila, byla mnohem horší, než když ji opustil táta. Protože na rozdíl od něj, Peter ji měl doopravdy rád a zajímal se o ni.

Tentokrát se na ni Peter podíval. Rozejít se? To on právě nechtěl, copak to nechápala? „Ne, nemyslím rozejít se. Michelle, já tě mám fakt rád, ale to momentálně nestačí-“

„Ale proč ne?“ přerušila jej a teď už v jejím hlase bylo slyšet menší zoufalství.

„Moc dobře víš proč ne. Přece nevěříš tomu, že kdybych spolu teď zůstali, byli bychom šťastní…“ povzdechl si.

„To na to prostě nemůžeš zapomenout?“ zeptala se a k zoufalství už se přidal i vztek. Měla na něj vztek, že to po první hádce vzdává. Měla na něj vztek, že musel zničit to hezké, co mezi sebou měli. Musela se na něj zlobit, protože kdyby se nezlobila na něj, musela by čelit pravdě. Musela by mít vztek sama na sebe.

„Znáš mě. Víš, že nemůžu. Kdybychom spolu zůstali, nebylo by to fér k tobě, ani ke mně. Zkrátka si myslím, že potřebujeme trochu odstup, toť vše. Nechci to s námi vzdát, já tě mám opravdu rád,“ vysvětlil s těžkým srdcem, načež jí věnoval poslední pohled, aby věděla, že to myslí vážně, a vešel do vnitřních prostorů školy.

Michelle tam zůstala stát. Nemohla uvěřit tomu, že se posledních deset minut odehrálo. Jak teď měla jít do školy? Jak si vůbec představoval, že to bude vypadat? A co tahle jeho pauza vůbec znamenala? Nebyla hloupá, nic jako pauza neexistovalo. Byl to prostě jen rozchod v převleku. Pitomej Peter a jeho potřeba všechno řešit. Vždyť tvrdil, že se mu ta její tajemnost líbí, tak proč to najednou chtěl změnit?

„MJ! Čekáš na Petera?“ vytrhl ji z myšlenek Ned.

Michelle se otřásla zimou. Stála v tom mrazu déle, než si myslela. „Peter už je uvnitř,“ zamumlala a zkontrolovala čas na hodinkách, které měla na ruce. „A my bychom měli jít taky, pokud nechceme přijít pozdě,“ vyhrkla překvapeně, rychle jej chytla za ruku a začala ho táhnout dovnitř.

•••

Natasha se po práci převlékla do něčeho pohodlnějšího a šla se posadit k Brucovi na gauč. Její přítel nijak nevzal na vědomí její přítomnost, ale rudovlásce to nevadilo. Věděla, že nejdřív si potřebuje dočíst kapitolu. Bruce zkrátka nerad nechával věci nedokončené. Už si na to zvykla.

„Dneska jsem s Pepper vedla zajímavý rozhovor,“ řekla, když zavřel knihu a odložil ji na konferenční stolek.

„A čeho se tento rozhovor týkal?“ zeptal se a přitáhl si ji blíž k sobě. Zdálo se mu, že od něj seděla nějak moc daleko, a to se mu nelíbilo.

„Vyprávěla mi, jak Tonymu na příští týden naplánovala zasedání v Malibu, a že doufá, že se tím vyhne dalším třímetrovým zvířatům z plyše. Já jsem vůbec nechápala, o čem to mluví, načež mi řekla, ať se podívám do kalendáře,“ podělila se s ním o jejich rozhovor a čekala, jestli mu to dojde.

Bruce nad tím chvíli přemýšlel, ale vůbec nepochopil, o čem byla řeč. „Budeš mi to muset asi víc vysvětlit,“ zamumlal neochotně. Neměl rád, když něčemu nerozuměl. Vždyť měl sedm diplomů!

Natasha se musela usmát. Myslela si, že nebude mít nejmenší tušení, co se děje, ale i tak se musela ujistit, protože si s Tonym byli blízcí a ona by nerada dostala obřího plyšáka. Sice by se na něm krásně dalo trénovat házení nožů, ale to by Bruce asi neocenil.

„Příští týden je Valentýn a já hlasuju pro to, abychom to neslavili,“ sdělila mu sebejistě. Pravda byla taková, že se malinko bála toho, jak bude reagovat.

„Souhlasím,“ přitakal prostě.

„Vážně?“

„Nat, je to hloupý svátek. Nepotřebuju, aby mi někdo nařizoval, kdy ti mám vyjadřovat svou lásku,“ řekl se smíchem a Natasha měla pocit, že se do něj zamilovala snad ještě víc.

Chvíli tam seděli v tichosti, ale pak si vzpomněla na další věc, kterou dnes s Pepper probírala, a byla docela zvědavá na Brucovu odpověď. Navíc věděla, že by jí to pomohlo v celé té situaci s Brunnhilde.

„Bruci? Byl jsi někdy žárlivý?“ zeptala se nenuceně.

„Děláš si srandu?“ zasmál se. „Kde bych měl jenom začít? Lepší by bylo zeptat, kdy jsem nežárlil. Tony, Clint, Steve… mohla bys mít kohokoliv, ale rozhodla ses pro mě? Pořád si musím opakovat, jakej jsem šťastlivec. Steve mě občas trochu trápí, když je teď zpět, ale neřekl bych, že na něj přímo žárlím. Na koho rozhodně žárlím, je James,“ odpověděl jí mnohem otevřeněji, než čekala. A rozhodně ji tím překvapil.

„Proč žárlíš na Rhodeyho?“ nechápala.

„Co? Ne na tohohle Jamese! Na Buckyho,“ upřesnil. „Všiml jsem si, jak jste tuhle hned zmizeli v tělocvičně. Svou žárlivost ale musím brát s humorem, jinak bychom tu měli problém s Hulkem. Navíc žárlivost je zcela přirozená emoce, pokud je ve zdravé míře.“

„Tos opravdu žárlil na všechny z týmu?“

„Co ti na to mám říct. Všichni jsou přesný opak mě. Ale co bylo, bylo. Jak říkám, teď už žárlím jen na Buckyho,“ zašklebil se.

„Ale víš, že jsem s nikým z nich nikdy nic neměla, že jo?“ chtěla se ujistit.

„Pokud víš, že jsem nikdy nic neměl s Valkýrou,“ položil stejnou otázku.

„Přestaňme mluvit o jiných,“ zamumlala a než stihl něco říct, spojila jejich rty v jedny.