Ďáblova pomsta ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ³

8.kapitola

Tony s Pepper odnášeli špinavé talíře do kuchyně, kde stál osamoceně a podivně ztraceně Kapitán Amerika. Jako kdyby z něj bez jeho štítu a typického obleku zmizela veškerá sebejistota. Tony se tím pohledem ve skrytu duše bavil.

„Jsem rád, že jsi přišel," nadhodil opatrně, když vložil špinavé nádobí do myčky. Pepper po něm vrhla rychlý pohled a sama pro sebe se usmála, než potichu odešla z kuchyně a zavřela dveře. Osaměli a rozhostilo se podivné ticho. Chvilku na sebe oba dva rozpačitě zírali a zřejmě přemýšleli, co by bylo vhodné říct. Nakonec si Tony odkašlal; ve společenské konverzaci přece jenom vynikal o něco víc než Steve. „Od záchrany Petera jsme ještě neměli šanci si normálně promluvit. Tak bych to teď rád napravil. Posaď se," navrhl mu a rozmáchlým gestem ukázal na židli u stolu. Steve s přikývnutím souhlasil a posadil se.

„Chci ti poděkovat," začal opatrně Stark, „že jsi přišel. A že jsi do toho šel s náma, i když jsi nemusel. Koneckonců, nic jsi mi nedlužil -"

„To bych neřekl," skočil mu náhle do řeči Steve. „Myslím, že ti toho dlužím dost. Vysvětlení, omluvu, něco, co by odčinilo moje -"

„Ne, prosím tě, to fakt ne," přerušil ho teď pro změnu Tony a zavrtěl hlavou, „já už se v tom asi dál rejpat nechci. Stačí, že jsem to dělal v možných volných chvílích, přemýšlel o tom, co se stalo a rozebíral to ze všech možných úhlů pohledu. Což samozřejmě k ničemu nevedlo. Po čase jsem na tebe už ani neměl vztek, i když jsem tolik chtěl. Byla to vlastně Natasha, kdo mě přinutil k tomu, abych se přestal máchat v tý sebelítosti a neustálýho obviňování tebe, a podíval se na to z jiné stránky. Z tvého pohledu. Ty seš prostě Kapitán Amerika. Šlechetnej, co chce všechny uchránit od problémů a bolesti. Tehdy ses rozhodl mi o tom neříct, fajn, teď už to respektuju. Tehdy mě to ale tak..." Vydechl a zatnul ruce v pěst. Steve ho sledoval a byl potichu. „To je jedno. Prostě... jestli to má fungovat... všechno... jakýkoliv vztahy... tak k sobě prostě musíme být upřímní. Musíme si říkat všechno, jinak se zase vrátíme tam, kde jsme byli. Mlčet někdy uškodí víc, než říct pravdu, ať může být sebevíc krutá."

„To bylo dobrý," ocenil Steve a usmál se, čímž trochu prolomil to mírné napětí mezi nimi.

Tony se ušklíbl. „Taky jsem nad tímhle výrokem strávil celou noc."

A pak se Rogers rozesmál. „Já... opravdu si toho moc vážím, Tony. Že jsi mě vzal zpátky. A ještě jednou se upřímně omlouvám. Mělo mi dojít, že by to mohlo dojít do takového extrému, kdy bys po mně vyjel. Ale asi jsem doufal, že se to nikdy nedozvíš. Ani nevíš, kolikrát jsem se chtěl vrátit a usmířit se s tebou. Jenže to nešlo. Zaprvé mi to nedovolovala moje hrdost - a myslím, že ta tvoje to zase nedovolovala tobě - a zadruhé jsem si neustále opakoval, že bys mě stejně nevyslechl. Bral jsem to už jako předem prohraný boj a teď se za to stydím. A když už ses zmínil o Nat... taky mi promlouvala do duše. Když jsme byli společně na útěku, strávili jsme spolu ty první Vánoce. Asi na mně bylo vidět, že myslím na to, co se stalo, a že bych chtěl být zpátky v základně Avengers, kde bychom ty Vánoce mohli slavit všichni společně. I když večírky nesnáším," dodal s úsměvem.

Tony se zahleděl na zavřené dveře. Doléhal k nim tlumený hovor. „Jo, Natasha je přeborník v komandování a udílení rad druhým. Ale někdy by si taky mohla nechat poradit ona sama. S Brucem to mezi nimi teď nebylo úplně ideální, ale teď, když už je trochu klid, doufám, že si to konečně vysvětlí. Tak fajn, teď, když je mezi náma všechno dobrý, měli bychom jít za ostatními a dát si dohromady všechno, co víme," rozhodl Tony a zvedl se ze židle. Steve s ním souhlasil a napodobil ho. „Jo, ještě jedna věc. Co se týče Barnese... můžete samozřejmě zůstat na základně. Já jen... ještě asi potřebuju trochu času, než ho pohostím u nás doma."

Steve se zatvářil vážně a chápavě přikývl. „Samozřejmě, to není problém. Upřímně, Bucky ani nečekal, že ho vůbec přijmeš a dovolíš mu jít s námi."

„Věř mi, stálo mě to spoustu sebeovládání," zamumlal Tony. „Ale myslím, že po nějaké době to už zvládnu. Ručíš mi za něj, že tu nepochoduje s vymytým mozkem a nepokusí se nás všechny zabít," varoval ho, a ještě mu pohrozil ukazováčkem, aby trochu ubral na vážnosti svých slov. Steve se usmál.

•••

Peter se mezitím procházel chodbou a u ucha si držel telefon. Volal Michelle, potřeboval s ní mluvit, potřeboval slyšet její hlas. Ale byl nervózní, jako kdyby spolu teprve začínali chodit. Překvapilo ho to, protože si myslel, že svou nervozitu už překonal. 

„Petere?" Zachvělo se mu srdce, když uslyšel její opatrný hlas, jako kdyby si nebyla jistá, jestli jí skutečně volá Peter, či jestli to není jeho máma s nějakou nepříjemnou zprávou...

„Michelle!" vyhrkl, možná až příliš nedočkavě. „Teda, chci říct... ahoj. Ahoj. Bože, tak rád tě zase slyším. Já... jak se máš?" vychrlil na ni.

V jejím hlase zaslechl náznak úsměvu, když mu odpovídala: „Taky tě ráda slyším. A mám se fajn. U mě není nic nového, spíš ty... jak se cítíš? Jsi v pořádku?"

„Jo," usmíval se přihlouple. „Jo, už jo. Poslouchej, myslíš... myslíš, že bychom se mohli teď někdy vidět? Někdy brzo?" zeptal se nadějně.

„To bych moc ráda," špitla Michelle.

Peter vydechl. Celý zářil štěstím. „Bezva, tak... tak já se ti ozvu? Co nejdřív?"

Souhlasila. Rozloučili se spolu a Peter si uvnitř sebe zavýskl radostí. Nechtěl se s ní dlouho vybavovat přes telefon, potřeboval ji vidět. Oba dva byli ve společenské konverzaci trochu neohrabanější - hlavně tedy na začátku jejich vztahu -, ale pořád to bylo lepší než při telefonování. Peter zamknul telefon a zastrčil si ho do kapsy, vydávaje se zpátky do jídelny, aby se připojil k ostatním a předal jim všechno, co věděl. Jen o své sestře jim zatím nic neřekne. Pořád si nebyl stoprocentně jistý, že byla skutečná. Musí ji najít.

„Byli důkladní. Perfektně po sobě zametli stopy a to se mi vůbec nelíbí," říkala zrovna Natasha a vytáhla z kapsy telefon, který rozhodně nebyl její. „Je Beckův. Bylo to to jediné, co u sebe měl. Možná tam najdeme nějaké zprávy, hovory... i když o tom trochu pochybuju. Byl by vážně hlupák, kdyby se neujistil, že je vždycky všechno smazané."

„Víte, že já těmhle technologiím pořád moc nerozumím," ozval se Steve, „ale i kdyby to smazal z telefonu, nemohlo by to zůstat někde... někde? V nějaké hlubší paměti, nebo tak něco?"

„To brzo zjistíme," odpověděl mu Tony.