Ďáblova pomsta ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ³

4.kapitola

Pepper stála u okna a dívala se ven, na budovy New Yorku. Držela v rukou hrnek horkého zeleného čaje, který jí vždycky dokázal uklidnit její pocuchané nervy. A to nyní opravdu potřebovala. S každým teplým douškem cítila, jak z ní pomalu opadává veškerý stres, jenž se v ní nashromáždil za těch několik dní. Peter sice nebyl ani zdaleka tak v pořádku, ale ona věděla, že to mohlo být mnohem, mnohem horší. Mohou být rádi za to, jak to všechno dopadlo. A Peter je doma. Všichni její milovaní jsou doma, a to je to nejdůležitější a taky jediné, na čem záleží.

„Ještě spí. Ale to je v jeho případě dobře. Potřebuje načerpat energii," ozval se Loki, který se najednou objevil v místnosti. Byl rád, že zde zastihl jen Pepper. Neměl rád, když kolem něj bylo tolik lidí. Tedy, kdyby ty davy byly jeho poddaní, tak to by mu nevadilo. Ale tohle... tohle nebylo nic pro něj. Možná tak nějak vnitřně tušil, že sem doopravdy nepatří. Vždyť kdo jediný z nich jej přijal? Pouze Pepper a Peter. Možná Natasha. Ale ostatně, vůbec se tomu nedivil. Vždyť vzhledem k jejich společné a nepříliš pěkné minulosti... Musel se ušklíbnout.

Pepper se na něj ohlédla a pak mu věnovala smutný úsměv. Pomalým krokem se vydal směrem k ní. „Děkuji," řekla mu. Loki na to neodpověděl nic. Nevěděl, co v takových situacích vlastně dělat. Co je vhodné? Říct, že to nic nebylo, byla hloupost. A navíc, ona jemu rozhodně neměla za co děkovat. To Banner Peterovi přece pomáhá. On mu jen přičaroval spánek bez nočních můr, a o tom Pepper nevěděla. Navíc... jeho hlášení bylo složeno jen z těch lepších zpráv. Neřekl jí, co vycítil. Že byl Peter naprosto vyčerpaný, na dně svých sil, s prakticky nulovou energií. Že se jim podařilo zachránit jej v pravý čas. Ne, to Pepper nemusela vědět.

A tak jen přikývl, když ticho začalo být poněkud tíživé.

„Ne, opravdu," vydechla Pepper a na okamžik mu jemně sevřela paži. Usmála se, když zjistila, že je to opravdu Loki, a ne jen nějaká iluze. Potěšilo ji vědomí, že je tu skutečně s ní, přítomen tělem i duší. „Děkuji ti za všechno. Za tvou pomoc a za to, že jsi byl tady. Moc mi to pomohlo, víš?"

Ne, to Loki samozřejmě nevěděl. A tak na Pepper chvíli jen hleděl, neschopen slova, a že se něco takového jen málokdy stalo. Trochu se mu zachvělo srdce. Dívala se na něj s tak krásným úsměvem a takovým vděkem v očích, že jej to málem fyzicky bolelo. Musel uhnout pohledem. Bylo to, jako kdyby se díval do Slunce.

Samotného ho překvapilo, když si uvědomil, že má nutkavou potřebu Pepper obejmout, sevřít ji v náručí a slíbit jí, že on tady pro ni bude vždycky. Když ale zaslechl kroky, ohlédl se a spatřil vcházet Starka, ještě nikdy neměl takovou radost, že ho vidí.

„Nazdar, Muflone," řekl Tony, ale v jeho hlase nebyla typická jedovatost, spíš únava. Pepper Lokiho pustila a otočila se na svého snoubence. „Michelle je doma, sám jsem se přesvědčil o tom, že opravdu vešla dovnitř."

Žena s jahodově blonďatými vlasy kývla a vydala se za Tonym. „Dobře. Ale stejně bych byla radši, kdyby zůstala tady u nás. Asi by mi bylo líp, a Peter by byl určitě moc rád, že ji vidí. No, ale nutit jsme ji nemohli. A navíc, doma si o ni už určitě taky dělali starosti. Budeme muset doufat, že jsme ji tímhle moc nevyděsili a ona za námi zase přijde," usmála se trochu smutně a pohladila Tonyho po tváři.

Chytil její ruku a lehce ji stiskl. „Je mi to tolik líto, Pep," zašeptal jí znenadání. „Omlouvám se. Já... nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako by to byla hlavně moje chyba, protože to já jsem -"

Pepper mu přiložila ukazováček na rty. „Ne, žádné obviňování. Kdykoliv se něco semele, tak máš pocit, že je to jen tvoje chyba. Anthony Edwarde Starku, kdy už si uvědomíš, že ty rozhodně nemáš zodpovědnost za všechno na světě? A, prosím, mohli bychom o tom už dneska nemluvit? Všichni si potřebujeme odpočinout. Řešit následky toho všeho můžeme až později. Záchranu celého světa odsuňme pryč a záchranu toho našeho malého světa přesuňme alespoň na zítřek. Hlavní je, že jste všichni, i s Peterem, zase doma. Další věci můžeme začít napravovat později a postupně."

Tony se na ni vyčerpaně usmál a vtiskl jí motýlí polibek do dlaně. V očích se mu objevila hřejivá něžnost a láska, jež Pepper rozechvěla. „Tak dobře," vydechl, a s omluvným pohledem na svou snoubenku ještě vytáhl telefon. „Ale nápravu jedné věci musím dovést do konce už teď, jelikož to trvá už příliš dlouho. Musím ještě zavolat Stevovi."

Když odcházel do kuchyně, vyprovázel ho Peppeřin šťastný pohled.

•••

Teresa seděla v pečlivě uklizené kuchyni ve svém malém bytě. K uším jí doléhala něžná melodie piana a ona si dovolila zavřít oči. Milovala tyhle chvilky, kdy mohla vypnout a nechat svou mysl se potulovat, jak se jí zlíbilo. Usrkla si ze své černé kávy a tiše si pobrukovala onu melodii. Když se dynamika skladby začala měnit a tóny nabíraly na intenzitě, nemohla si nevzpomenout na svého malého brášku. Jestlipak už je doma, se svou rodinou? Určitě ano. Všichni jsou spolu a jsou nechutně šťastní. A určitě si myslí, že to všechno už mají za sebou.

Potutelně se usmála. Kdyby tak věděli. Tohle bylo pouze ticho před bouří. Možná mrholení. Ta pravá bouře a divokost hurikánu na ně teprve čekala. Skoro jí to bylo líto. Nechtěla svému bratříčkovi přece ublížit, ale zřejmě nebude mít jinou možnost.

„Vlastně to není úplně tvoje chyba, bráško," pronesla s úsměvem a vytáhla malou fotku, kterou nosila v kapse, na níž byl Peter a smál se. „Všechno by mohlo být jinak, kdyby máma nepotkala tvého otce. Kdyby ses ty nenarodil. Nebo kdyby se máma chovala jako opravdová máma. Třeba bychom byli rodina. Jenže co se stalo, to nezměníš. Jediné, co máš ve svých rukách, je budoucnost. A to už si vzít nenechám. Promiň, bráško. Ale musí to tak být," vydechla spokojeně a odložila fotku na stůl před sebe. Ještě chvíli se na ni dívala, než se zvedla a odešla do předsíně, aby se oblékla.

Třeba bychom byli rodina... možná v jiné realitě.