Selekce

3. Kapitola

Oběd proběhl celkem v tichosti, což bylo divné, protože jsem si myslela, že se mě všichni budou ptát na selekci a přemlouvat, abych se zúčastnila. Mamka s taťkou ale po celý oběd mlčeli a kluci si jen potichu povídali o nějakých nesmyslech. Všichni jsme všechno snědli a tak jsem začala sklízet ze stolu.

Najednou zazvonil telefon. Mamka pak s někým dlouze mluvila. Když hovor ukončila a otočila se na mě, tvář měla mokrou od slz, které jí stékaly z červených očí. Tázavě jsem na ní pohlédla a mamka začala vyprávět: "Volala Erica. Cler má rakovinu. Zjistili to brzy, takže by mohla jít na operaci, ale nemají na to peníze."

Erica je moje teta a mamka Cler. Jsou ale chudí tak, že mají i málo peněz na jídlo. A teď když navíc onemocněla Cler, budou mít peněz ještě míň.

Mám Cler hrozně moc ráda, je jako moje starší sestra, kterou jsem vždycky chtěla a nikdy nedostala. Při pouhé myšlence, že má rakovinu, mi pukalo srdce.

Najednou jsem se rozhodla, nebudu sobecká a přihlásím se do té hloupé selekce. Stejně mě asi nevyberou, ale kdybych to nezkusila, celý život bych si vyčítala, kdyby Cler zemřela kvůli nedostatku peněz. Ne, tuhle myšlenku jsem vypustila z hlavy. Cler je dvacet jedna a je to největší bojovnice, kterou znám.

"Mami, kde je ten formulář?" Zeptala jsem se." Mamka se na mě chápavě podívala a podala mi dopis s formulářem. Posadila jsem se ke stolu a vytáhla formulář z obálky.

Na začátku jsem vyplnila základní informace. Svoje jméno- Zoey Smithová, datum narození, kontakty, bydliště. Pak začaly trochu zvláštní otázky. Dvě oblíbené barvy - růžová a modrá, nejvyšší vzdělání (jelikož jsem čtvrtá, studovala jsem doma a moc vysoko jsem se nedostala), jazyky (většina lidí umí dva jazyky - angličtinu a španělštinu, ale mě mamka nutila učit i francouzštinu. Vždycky říkala: "Kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem."

Největší kolonka byla na talenty/speciální dovednosti. Nad tímhle jsem uvažovala nejdéle. "Mami" zeptala jsem se: myslíš, že se jako talent počítá časté zapomínání?" Ale pak jsem si vzpomněla na Cler a vtipkování mě přešlo. Nakonec jsem napsala: začátek hry na klavír, jízda na koni a kreativita. Nevím jestli se kreativita počítá do talentu, ale i tak jsem to napsala.

Pak už stačilo jen podepsat a odnést na nejbližší úřad. Mamka si všimla, že mám hotovo a řekla, že půjdeme na úřad hned, aby se jim můj formulář dostal do ruky co nejdříve.

Oblékla jsem si modré džínové kalhoty, které ještě nebyly roztrhané a vybledlou modrou halenku. Vlasy jsem si rozčesala a nechala rozpuštěné.

Většinou do města nechodíme, jenom občas jezdíme autobusem na nákup. Úřad je ale od naší farmy blízko, takže jsme se vydaly pěšky. Celou cestu jsme spolu nepromluvily, ale nevadilo mi to. Každá jsme se věnovala svým myšlenkám.

Už z dálky jsme viděly dlouhou frontu před úřadem. Nechápu proč na vyplnění formuláře nechávají deset dní, když všechny dívky ho už výplní a odnesou na úřad hned první den. Stouply jsme si tedy na konec fronty a čekaly.

Přede mnou stála dívka z druhé kasty. Musela být druhá, poznala jsem to podle oblečení a účes měla složitě zapletený. Nejvýraznější na ní ale bylo její líčení, vypadala doslova jako klaun.

V tom jsem uslyšela, jak si nějaké bohaté paní povídají: "Ach jo, myslela jsem si, že o tom focení děvčat budeme vědět jenom my." Druhá paní jí hned odpověděla: "Ale nebojte se, podívejte se na ostatní. Ty co to věděly se zmalovaly jak klauni. Jednu z našich dcer jistě vyberou."

Mamka se tvářila trochu rozčileně, že jsem v nevýhodě. Já jsem ale jen myslela na Cler a na to, aby se uzdravila.

Fronta ubývala pomalu, ale nakonec jsem se dostala na řadu. Vevnitř byla obyčejná židlička před býlím platném. Formulář jsem odevzdala hned při vstupu nějaké paní a sedla si na židli. Při focení jsem se do foťáku usmívala určitě nejvíce ze všech. Myslela jsem totiž na zdravou Cler a na to jak spolu dovádíme.