Selekce

7. kapitola

Celý týden k nám chodili různí lidé. Například v úterý k nám přišel doktor a udělal mi celkovou prohlídku. Nejprve jsem se před ním styděla, protože jsem jinak chodila k praktické lékařce a na lékaře jsem nebyla zvyklá. Nakonec jsem si ale řekla, že doktor jako doktor. Prohlédl mě,sáhl do svého lékařského kufříku a podal mi nějaké vitamíny. Pak se mě ještě zeptal, jestli nechci prášky na spaní.

Hned jsem je chtěla odmítnout, ale než jsem to stihla, ozvala se mamka: "Samozřejmě si prášky na spaní vezmeme." Pak ještě spolu něco řešili. Nakonec se rozloučil a já ho šla vyprovodit.

Týden utekl rychle jako voda a najednou byl den "D". V tento mimořádný den jsem se probudila ještě za tmy, i když jsem večer spolkla prášky na spaní. Nejspíš to bude tou nervozitou. Ležela jsem a dívala se do stropu. Chtěla jsem si utřídit své myšlenky.

Dnes se celý můj život změní. Už nebudu čtvrtá ani třetí. Já vím, není to zrovna velký skok, ale u tak se toho spoustu změní. Jakou práci si vyberu? No, baví mě starat se i děti, tak možná budu vychovatelka. Ode dneška až do neurčita budu v paláci a sama.

Začala jsem se rozhlížet po pokoji. Chtěla jsem si ho co nejvíce celý zapamatovat a odnést si ho ve svých vzpomínkách s sebou do paláce, aby mi připomínal domov. Když jsem se pak koukla na budík, zjistila jsem, že už bloumám  tři hodiny. Zrovna když jsem přemýšlela, že půjdu udělat snídani, někdo mi zaklepal na dveře.

Byla to mamka a usmívala se na mě. "Včera večer volala teta Erica, měla obrovskou radost z peněz a z tohoto, že jsi se dostala do selekce. Chtěla s tebou mluvit, ale ty jsi už spala. Tak říkala, ať jí zavoláš nazpátek, až se vzbudíš." Byla jsem ráda, že má teta radost a hned jsem se rozběhla do kuchyně k telefonu.

Při rozhovoru s tetou se už všichni vzbudili a tak jsem začala připravovat snídani. Jelikož byl speciální den, udělala jsem lívance s javorovým sirupem. Vychutnala jsem si každé sousto, přeci jen to byla moje poslední snídaně s rodinou před selekcí.

Po snídani mi už zbyla jen jedna hodina do odjezdu. Šla jsem si tedy připravit kufr. Hodně lidí by se určitě divilo, že si kufr balím až teď, ale co si sakra mám vzít do paláce? Moje staré oblečení? Nakonec jsem se rozhodla, že si vezmu jen jedno na sebe. V paláci přece budu mít úplně plný nově vybavený šatník. Dále jsem si do kufru dala mé oblíbené knížky, penál s mými oblíbenými pastelkami, rámeček s fotkou mě a Cler, byla to jediná společná fotka, kterou jsem měla. Chtěla jsem si tam dát ještě fotku mojí rodiny, ale nikde jsem jí nemohla najít. Dále jsem si tam zabalila mého plyšáka slona, kterého mi vyrobila babička, když jsem byla malá. Nakonec jsem se ještě rozhodovala jestli si mám vzít noty na klavír, ale nakonec jsem je tam strčila taky, co kdyby se někdy hodily.

Už jsem zapínala kufr, když do mého pokoje přišla celá moje rodina. Mačkali jsme se tam, ale stejně to byla příjemná chvíle. Najednou taťka promluvil: "Jménem naší celé rodinky ti předávám tento dar. Vytvořili jsme ho pro tebe, abys na nás v paláci měla památku."

Netrpělivě jsem otevřela plachtou krabičku. Uvnitř byla fotka, kterou jsem před chvílí hledala, ale byla v nádherném vyřezávaném rámečku. Když jsem rámeček prohlížela podrobněji, zjistila jsem, že na každém rohu je jiná ozdoba. Mamka hned začala vysvětlovat: "Chtěli jsme ti každý dát kus sebe. Já jsem na rámeček přidala své vlastnoručně vyráběné korálky." Už jsem to pochopila a málem jsem se rozplakala štěstím. Hned jsem slzy ale zahnala, abych si mohla prohlédnout celý rámeček.

V pravém horním rohu jsem opravdu uviděla nádherné maminčiny dřevěné korálky. Vytvořila z nich jednu velkou růži. V druhém horním rohu byla nalepená dřevěná růže, kterou dělal určitě taťka. Musela mu dát opravdu moc práce, i ten rámeček. V pravém dolním rohu byly nalepená malinká malá dřívka, která vytvořila příklad. No jo, to byl celý Patrik. V posledním rohu byla nalepená tkanička od bot do podivného srdce. Hned jsem poznala, že patří Andrewovi. On na ruční práce nikdy moc nebyl. Moc mě tím ale potěšil.

"Moc vám všem děkuji. Je to opravdu nádherné." Řekla jsem dojatým tónem a opatrně dala rámeček zpět do krabice, kterou jsem pak přibalila do kufru. Pak už jsme jen všichni čekali v obývacím pokoji na odvoz.