Selekce

19. kapitola

Probudila jsem se další den brzo, ještě ve tmě. Vstala jsem a šla se převléknou do sportovního oblečení, které mi tu princ zanechal. Byly to úžasné elasťáky a sportovní tílka a trička. Vzala jsem si tedy černé elasťáky. Dokonce měli kapsičky a to mě potěšilo. K tomu jsem si vzala růžové tílko. Všechno mi perfektně sedělo. Byl to úžasný pocit, nikde mě nic neškrábalo, ani nedusilo. Cítila jsem sa tak svobodná. Cítila jsem jako doma.
S Nikolasem jsme se nedomluvili na určitou hodinu a proto jsem si stoupla před okno a sledovala hvězdy a měsíc, který ozařoval mou komnatu.
Najednou někdo vtrhl do komnaty a já myslela že je to Nikolas. Chtěla jsem mu vynadat za jeho způsoby a otočila se k němu.

Najednou ale promluvil a já poznala, že to není Nikolas. „Lady musíte jít okamžitě se mnou. Na zámek zaútočili rebelové. Nebojte se odvedu Vás do bezpečí.“ Vyděsila jsem se a vydala se za ním. Nějakou dobu jsme kličkování chodbou a potkali jsme i ostatní dívky. Některé  dokonce plakaly. Nakonec jsme došli do podzemí před masivní dveře. Strážný mi je otevřel a já spatřila obrovskou místnost z betonu. Bylo tu také spousta lůžek některé už byly obsazeny.

Začala jsem hledat Bonnie a uviděla ji schoulenou na jedné z postelí.
„Ššš, neboj se. Nic se ti nestane, tady jsme v bezpečí.“ Začala jsem jí utěšovat. Podívala se na mě a konečně přestala plakat. Celá se ale třásla.

„Opravdu se Lady nemusíte bát. Tenhle kryt je naprosto bezpečný. Jen si jděte klidně ještě lehnout.“
Uslyšela jsem známý hlas a ohlédla se přes rameno. Stál tam Nikolas.
Usmála jsem se a němě mu naznačila děkuju. Úsměv mi oplatil a přešel k další plačící dívce.

„Tak jsi to slyšela. Jsme tu v bezpečí. Jen se klidně prospi. Já budu celou dobu s tebou a budu tě hlídat.“ Usmála jsem se a doufala, že vypadám nebojácně. „Opravdu se mnou zůstaneš? Slibuješ?“

„Slibuju“ Odpověděla jsem upřímně.
Lehla si na postel a já si sedla na kraj vedle ní. Hladila jsem jí po vlasech a zpívala ukolébavku od rodičů. Za chvíli usla.

Podívala jsem se po místnosti a hledala Nikolase. „Jsi dobrá v utěsňování. Ty se nebojíš?“ Ozval se najednou za mnou Nikolas. „Nebojím se. Říkal jsi přece, že jsme v bezpečí.“ Trošičku jsem zalhala a doufala, že si toho nevšimne. „Jak často jsou ty útoky?“ Podívala jsem se mu do očí.
„Jen párkrát do roka“ Naschvál uhnul pohledem. „Ale?“ Čekala jsem jak bude pokračovat. Přemýšlel jestli mi to může říct. „Ale kvůli selekci je očekáváme častější.“ Odpověděl nakonec. Trošku jsem se vyděsila.
Asi si toho všiml a rychle změnil téma.

„Koukám, že ti sportovní oblečení padne perfektně. „Ano jen mě mrzí, že jsem ho nemohla hned vyzkoušet.“ Usmála jsem se. „Ano i mě to mrzí. Co takhle zopakovat si to zítra ráno.“ Úsměv mi oplatil.

Trčeli jsme tam půl den. Nijak zvlášť mi to ale nevadilo. Myslím že se propracovávám k princovu srdci. A zajistím si, aby si mě v soutěži nechal až dokonce. Pak pomůžu Bonnie, aby ho získala pro sebe.