Selekce

15. kapitola

Lehla jsem si do postele. Nemohla jsem však usnout. Bylo to zvláštní, člověk by si myslel že na měkoučké posteli usne hned. Vzala jsem plyšového slona a přitiskla si ho co nejvíc k hrudníku. Zabořila do něj obličej a nasávala vůni domova.

Najednou se mi z očí valily slzy. Nepokoušela jsem je ani zastavit. Měla jsem toho za celý den už dost. Stýskalo se mi po domově.

Přes svoje vzlyky jsem to nejdřív neslyšela. Zvuk byl ale čím dál tím hlasitější. Kručelo mi v břiše. Měla jsem hlad jelikož jsem večeři skoro nejedlá jak mi bylo špatně. Nejdřív jsem si myslela, že to vydržím až do snídaně a snažila se to zaspat. Kručení ale neustávalo a tak jsem se rozhodla.

Nazula jsem si první boty, které jsem našla a vyšla ven na chodbu.
Chtěla jsem se dostat do kuchyně, ale nevěděla jsem kde je. Musela být ale někde v přízemí a tak jsem se vydala dlouhou chodbou ke schodišti, které vedlo do přízemí.

Potichu jsem sešla schody. Chvilku jsem se rozhodovala na jakou stranu se dát. Nakonec jsem zabočila doprava. Při cestě bludištěm se máte taky držet vpravo ne? Navíc tím směrem byla jídelna. Prošla jsem tedy kolem jídelního sálu a pokračovala chodbou dál.

Nakukovala jsem do všech otevřených dveřích. Byla tma a v chodbě byly rozsvícené jen postranní světla.
Nakonec jsem našla místnost, která vypadala jako kuchyň a vešla dovnitř. Kuchaři museli teprve před chvíli odejít, protože v dřezech byla ještě pěna po mytí nádobí. Otevřela jsem jednu ze skříní. Byla od shora až dolů naplněná balíky mouky a cukru.

„Jestli hledáš něco k jídlu, tak to je vedle.“ Lekla jsem se a prudce se otočila za mužským hlasem. Jenže jsem si nevšimla rozlité vody na zemi, uklouzla jsem a spadla bych na zem nebýt jeho rychlé reakce. „Jste v pořádku?“ Zeptal se starostlivým tónem. „Děkuju, díky Vám jsem v pohodě. Pane?“

„Nikolas“

„Ještě jednou Vám děkuji kuchtíku „Nikolasi.“ Najednou vyprsknul smíchy. „Co jsem řekla vtipného?“ Nechápala jsem. „Nic, omlouvám se. Jak se jmenujete?“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Nakonec jsem ale odpověděla: „Zoey“

„Tak tedy, těšilo mě lady Zoey.“ Řekl a začal odcházet z kuchyně.
„Počkejte.“ Zastavila jsem ho.
Otočil se a podíval se mi zpříma do očí. „Doprovodil by jste mě prosím ke komnatám? Palác je jako obří labyrint a já se tu neustále ztrácím.“ Zeptala jsem se ho. „Samozřejmě“ Řekl a hodil po mě veselý úšklebek. "Jen ještě prosím počkejte. Vezmu si jen něco k jídlu." Oznamovala jsem.

Otevřela jsem druhou skříň jak mi poradil a vyndala čerstvý chléb. Ukrojila jsem si větší krajíc. Zbytek jsem vrátila do skříně. Začala jsem ho uždibovat.

Kuchtík se na mě nevěřícně díval. „Nechcete si na to dát aspoň tvaroh?“
„Možná se budete divit, ale já nejradši jí čerstvý chléb jen tak samotný.“

„Nechci se Vás nijak dotknou, ale vy asi nejste druhá ani třetí co?“ Zeptal se trochu bázlivě. „Ne jsem čtvrtá. Naše rodina má farmu. Já se tam starám především o zvířata. Taky vyrábíme různé zvířecí produkty. Tak se moc nedivte, že nechci tvaroh, když ho mám skoro každý den." Odpověděla jsem trochu tvrději než jsem chtěla

„Promiňte. Nechtěl jsem se Vás nijak dotknou.“ Omluvil se a vypadal smutně. „Nemusíte se omlouvat. Já Vás chápu“ Řekla jsem a byla ráda, že se zas usmívá.

„Mohu se Vás ještě na něco zeptat?“ Obrátil se na mě. Kývla jsem.
„Proč děláte práci šestých?“ Zeptal se. Ta otázka mě překvapila. Nikdy jsem nad tím vlastně neuvažovala.
„Můj táta má rád zvířata a rád se o ně stará sám. Mě to nějak zvlášť nebaví, ale aspoň se jedno za čas mužů projet na koni. A navíc je naše farma uprostřed louky, takže jsem pořád v přírodě.“ Odpověděla jsem pravdivě.
Kuchtík jen kývl. Konečně jsem dojedla a mohly jsme se vydat na cestu labyrintem.

Celou cestu jsme spolu nepromluvili.
Zastavili jsme se až u prvních komnat. „Děkuji za doprovod. Dál už trefím sama. Těšilo mě kuchtíku Nikolasi.“ Usmála jsem se na něj.“
„Stejně bych Vás radši doprovodil až k vaší komnatě. Co kdyby jste zase zakopla a spadla. Kdo by Vás pak chytal.“ Řekl a pak se na mě rošťácky ušklíbl.

„Aby bylo jasno, nezakopla jsem, ale uklouzla po vodě. Jestli ale chcete jít se mnou tak prosím.“ Konstatovala jsme naoko uraženě.

Nakonec jsem společně došli až před mojí komnatu.  „Tady se budu muset bohužel s Vámi rozloučit. Nikolasi.“ Rozloučila jsem se. „Tak tedy dobrou, třeba se ještě někdy potkáme.“ Rozloučil se a uklonil. „V to doufám. Dobrou.“ Odpověděla jsem.
Věnoval mi poslední úšklebek a pak zmizel z mého zorného pole.

Vrátila jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. Zula boty a padla do postele. Možná že si tu najdu i nějaké kamarády. Přemýšlela jsem. Moc dlouho ale ne, protože jsem rychle usla.