Selekce

8. kapitola

Na odvoz jsme nemuseli čekat dlouho. Brzo na vchodové dveře někdo zaklepal a mamka běžela otevřít. Když se vrátila do obývacího pokoje, doprovázel jí muž obleče v ne zrovna levném obleku. Který měl na prsou vyšitý erb královské rodiny. Formálně nás pozdravil a pak uchopil můj kufr, jako by byl pírko a odnášel ho k autu. My všichni ostatní jsme ho následovali. Když jsme zastavili, nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Já pojedu limuzínou!

Mezitím co jsem obdivovala auto, dál řidič můj kufr do auta. Odtrhla jsem oči a šla se rozloučit s rodinou. Všechny jsem popořadě objala. Bratři se nejdříve šklebili, ale nakonec mě taky objali.

Když jsem objímala taťku, šeptal mi do ucha ukolébavku, kterou mi s mamkou složili. Vždycky to zpíval hrozně falešné, takže mě pokaždé rozesmál. Ustoupila jsem o krok dozadu, podívala se na něj a přes slzy se usmála. On vzal mou hlavu do dlaní a políbil mě na čelo.

Nakonec jsem došla k mamce a sevřela jí v pevném objetí, div nemohla dýchat. Pak jsem nasávala její vůni. Voněla vždy jak rozkvetlá louka na jaře. Nechtěla jsem jí pustit.

Po chvíli nás přerušil mužský hlas. "Promiňte, nechci vás vyrušovat, ale už budeme muset vyrazit, abychom stihli letadlo."  Mamka mě neochotně pustila a pak políbila na tvář. Podívala jsem se na všechny a zjistila, že mamka s taťkou brečí. Úsměvem jsem naznačila, že se o mě nemusí bát.

Řidič mi otevřel dveře a já nastoupila dovnitř. Vyrazili jsme. Ještě naposledy jsem se ohlédla na náš baráček a mou rodinku před ním. Smutně se na mě dívala. Až když má rodinka zmizela z dohledu, začala jsem si prohlížet interiér auta. Byl tam malinkatý stolek, průhledná minilednička. Sedačka byla pohodlná a potažená sametem.

Cesta na letiště trvala jen chvíli. Při příjezdu mě ale zarazila hromada lidí, kteří tam stáli. Když jsem vystoupila, zvuk fotoaparátu se rozezněl. Procházela jsem uličkou a snažila se na všechny usmát. Proto jsem si nevšimla holčičky, která stála přede mnou a narazila do ní. Upadla bych, kdyby mě nezachytily silné paže strážného, který stál poblíž. Druhý strážný holčičku káral a táhl jí za vyznačenou pásku uličky.

Zadržela jsem ho a sehnula se k holčičce. "Ahoj, jak se jmenuješ princezno?" Zeptala jsem se jí a usmála se na ni. Holčička se na mě podívala a stydlivě řekla: "Jmenuji se Katie a nejsem žádná princezna, nemám korunku." Znovu jsem se na ní usmála a řekla: "Já také nemám korunu a přesto jsem princezna. Korunka princeznu nedělá, ale její chování ano. Každá dívka se může stát princeznou a najít si svého vysněného prince."

"A ty sis už svého prince našla a teď jedeš za ním co?" Chichotala se. Ještě víc jsem se na ní usmála. Katie mu úsměv opětovala a pak už trochu sebejistěji se zeptala: "Podepíšeš se mi prosím."

"Samozřejmě." Odpověděla jsem jí a pak napsala: "Princezně Katie, princezna Zoey."

"Děkuji, teď už budu mít spoustu kamarádek a nebude se mi nikdo posmívat."

"Poslyš, nic mi do toho není, ale takovýhle kamarádi jsou na nic. Nejsou to pravý přátelé. Pravý přátelé tě neopustí a nebudou se s tebou kamarádit jen pro nějaký podpis. Jestli chceš ale kamarádky, mužů být tvá první." Nabídla jsem jí. "Asi máš pravdu. Vážně můžeme být kamarádky? To by bylo super."  Odpověděla Katie. "Jasnačka" Odpověděla jsem a chtěla ještě něco říct, ale v tom mě přerušil hlas strážného, který mě předtím zachránil před padem. "Promiňte lady, ale už budete muset jít. Letadlo za chvíli odlétá." Řekl nervózně.