Selekce

29. kapitola

Najednou se otevřely dveře a objevil se v nich pán v bílém, nejspíš doktor.
Nik se probudil a upnul na mě své modré oči. Pak se otočil na doktora. „Prosím Vás jak je na tom?“

„Nebojte se, bude v pořádku, má jen lehký otřes mozku a pár šrámů, ale jinak je v pořádku. Teď Vás nechám o samotě, přijdu jí zkontrolovat později.“ Dořekl a odešel.

Nik se otočil zpátky na mě a podíval se mi do očí. „Měl jsem o tebe hrozný strach, když si nepřišla do krytu. Chtěl jsem za tebou jít. Vážně, ale rodiče mě nepustili. Jsem rád, že si v pořádku.“

„Niku promiň, že jsem na tebe včera tak křičela. Já..  Jenom mi prostě vadilo, že si je políbil a moje nervy to nevydržely a vybouchla jsem. Promiň, omluvy mi zrovna moc nejdou táže pochopím když…"

Přitiskl svoje rty na ty moje a přerušil mojí chabou omluvu. „Omluva se přímá.“ Zašeptal do polibku. Nakonec jsem se od sebe odtrhli a snažil se popadnou dech. „Taky se omlouvám, moc mě mrzí, že jsem je políbil.“  Usmál se a začal mě líbat.
Nakonec se ode mě odtáhl.

„Doktor říkal, že bys měla odpočívat. Snídani ti samozřejmě přinesou sem.“

„Snídani?“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Spala jsi celý den.“ Vysvětlil mi a usmál se na mě. Pak mu ale úsměv pohasl. „Už budu muset jít. Selekce pořád běží a já se musí zajímat i o ostatní. Navíc Becka chce odjet. po tom útoku rebelů se tady bojí.“ Kývla jsem na souhlas.

Naposledy mě políbil a pak odešel. Chtělo se mi ještě spát, tak jsem na sebe přimáčkla peřinu a v momentě usla.

Probudil mě až zděšený výkřik Melanie. „Co se děje?“ Prudce jsem se posadila, hned jsem si ale musela zase lehnout, protože se mi zamotala hlava. „Si v pořádku? Co se stalo?“ Mel si mě prohlížela. Najednou jsem si vzpomněla na ránu na hlavě. Sáhla jsem si na hlavu a nahmatala zašitou ránu. Zkřivila jsem rty bolestí. Mel ke mně přišla a začala mě hladit po ruce.

Nakonec jsem ji odpověděla: „Šla jsem s Calebem do krytu, cestu nám zastoupili rebelové. Jeden z nich mi začal sundavat oblečení. Pak se to ale nějak zvrtlo a on mě odhodil na zeď. Pamatuji si, že jsem se pak probudila v nějakém úkrytu pro zaměstnance kam mě odnesl Caleb. Znovu jsem omdlela a probudila se tady.“

Mel se na mě starostlivě podívala.  „Na, tady máš polívku, ta ti udělá dobře.“ Neměla jsem chuť, ale Mel byla neoblomná. Nakonec ta polívka nebyla vůbec špatná.

Doktor mě po obědě přišel zkontrolovat. Byla jsem v pořádku a tak mě pustil do komnaty.

Odpoledne za mnou přišla Bonnie.
„Ahoj seš v pořádku? Moc jsem se o tebe bála.“  Tak jsem jí všechno řekla. Pak jsme si celo dobu povídaly.
Bylo čas večeře. Bonnie odešla a já zůstala sama. Nechtěla jsem jít na večeři, kde by se mě všichni vyptávali. Navíc jsem byla unavená. Rychle jsem se vykoupala a převlíkla se do košile. Jakmile jsem se položila na postel usnula jsem.