Selekce

22. kapitola

Došla jsem před sál a až tam jsem si uvědomila, že neumím tancovat. Bylo už ale pozdě. Někdo ohlásil mé jméno a strážci mi otevřeli dveře.

Vešla jsem a všichni v sále se na mě podívali. Naštěstí jsem měla před obličejem škrabošku, takže nemohli vidět jak se červenám. Rozhlédla jsem se po sále. Všichni měli nádherné šaty s obřími sukněmi, a všem se blýskaly. Já ale byla spokojená se svými šaty. Konečně jsem spatřila Bonnie. Měla tmavě modré skoro až černé šaty. Odstíny se stupňovaly. Od sukně, kde byla tmavě modrá barva až po korzet, který byla světle modrý. Celé šaty zdobil vzor pavích per, které se třpytily na světle.

Doběhla jsem k ní. „Bonnie máš úžasný šaty.“ Konstatovala se ceny jsem hned jak jsem byla v její blízkosti.
„Ne to ty je máš totálně božský. Vypadáš doopravdy jako anděl. Budeš středem pozornosti.“ Usmála se na mě.
„Bonnie je tu ale jeden problém.“
„Jaký?“ Zeptala se starostlivě.
„Já… Neumím tancovat.“
„Neboj se není to tak těžký. Ty to zvládneš.“ Usmála se opět na mě.
„Jo tobě se to řekne. Ty pocházíš z pátý kasty, kde jsou profesionální tanečníci. Ale já jsem celý život u zvířat a netancovala jsem ještě ani jednou. Myslím, že bych měla jít.“ Řekla jsem a rychle vystřelila pryč, než Bonnie stačila něco říct.

Nekoukala jsem na cestu a do někoho narazila. „Snad už se nechystáte odejít, aniž bych Vás stihl požádat o tanec Zoey. Smím tedy prosit.“ Řekl známý hlas. Byl to Caleb. „Vím že je neslušný odmítnou a proto se Vás pokusím přesvědčit. Věřte mi, že se mnou nechcete tancovat. Ještě nikdy jsem netancovala a nerada bych Vás nějak zranila. Pokusila jsem se ho přemluvit. „Nebojte není to nic těžkého. Jen se mnou nechte vést.“ Usmál se a přemístil nás blíž na parket. „Jak myslíte. Pak ale neříkejte, že jsem Vás nevarovala.“

Přijmula jsem jeho ruku a nechala se vést. Párkrát jsem mu šlápla na nohu, ale on nic neřekl. V tuhle chvíli jsem byla ráda že nemám boty na jehlách. Ke konci mi to už trochu začalo jít.
Písnička už  skončila a tak jsem se uklonila a vydala se pryč. Cestu mi ale opět někdo zahradil.

„Všiml jsem si jak krásně tančíte. Smím poprosit o jeden tanec.“  Otočila jsem se a spatřila Nikolase. „Niku já nejsem zrovna moc dobrá v tanci. A nerada bych ti pošlapala nohy.“ Začervenala jsem se, protože jsem si vzpomněla jak jsem ho oslovila. Moc se omlouvám. Chtěla jsem říct Nikolasi.“

„Nechápu za co se omlouváš. Líbí se mi jak si mě oslovila. A ještě něco nevíš, že je neslušné někoho odmítnou. Navíc když je to ještě princ.“ Vítězně se ušklíbl. A já musela přijmou jeho žádost o tanec. „Doufám, že si pak nebudeš stěžovat, až ti pošlapu nohy. Varovala jsem tě.“ Úšklebek jsem mu oplatila.

„Vypadáš nádherně, jako opravdový anděl.“ Začal mluvit při tanci.
„Děkuji. Já si ale připadám, že jsem moc nezapadám. Mám úplně obyčejné šaty.“ Řekla jsem a ohlédla se kolem.
„A právě ty tě dělají tak božskou. A samozřejmě sama osobě vypadáš nádherně. Ty nepotřebuješ mít na sobě bohatství a stejně vynikáš.“ Věnoval mi jeden z nejnádhernějších úsměvů jaké jsem kdy viděla.
„Když myslíš.“

„Ještě jsem se chtěla zeptat, proč ses mi vyhýbal celý den. Jestli je to kvůli tomu polibku tak se moc omlouvám znovu se to už nestane.“

„Promiň já jen, že jsem nevěděl co k tobě cítím a potřeboval jsem si to urovnat.“

„A teď už to víš?“ Zeptala jsem se zvědavě. „Ano teď už to vím.“ Pak se naklonil k mému uchu abych jeho další slova slyšela jen já. „Myslím, že jsem se do tebe zamiloval.“
Na oplátku jsem se přiblížila k jeho uchu a řekla: „Taky tě miluji od prvního dne kdy jsem tě potkala.“

Písnička skončila, já se uklonila a vydala se do své komnaty.