Selekce

28. kapitola

„Jste v pořádku Zoey?“ Probudil mě Calebův hlas. Protřela jsem si oči a zjistila jsem, že pořád sedím u dveří.
„Ne, nejsem.“ Můj vodopád slz se znovu spustil. Rozeběhla jsem se k němu a vrhla se mu do náruče. Nejdřív vypadal překvapeně, nakonec mě ale jeho ruce uvěznili v pevném objetí.

Odtáhl se ode mě, aby mi viděl do obličeje. „Co se stalo?“ Prohlížel si mě ustaraně. „Nechápu jak mi to mohl udělat. Jak mi mohl Nikolas říct, že mě miluje a pak klidně políbit další holky.“

„Ššš“ utěšoval mě. „Princ musí být hlupák, když tě podvedl s jinou. To já bych ti to nikdy neudělal.“

„Děkuji, proč si sem vlastně přišel?“ Tázavě jsem se na něj otočila. „Ach malém bych zapomněl. Rebelové. Jsou tu. Musím tě dostat do krytu.“ Dořekl a v jeho hlase byl cítit strach. Přikývla jsem a přes noční košili jsem přehodila župan. Obula jsem si první boty, které jsem našla a vydali se na cestu.

Do krytu jsme ale nestihli dojít. Do cesty nám vstoupili dva rebelové. Byli vyhublí a v roztrhaném oblečení. V ruce drželi nože. Okamžitě se na nás vrhli. Caleb samozřejmě zareagoval a bleskově se po nich ohnal. Jeden se s ním začal okamžitě prát. Ten druhý se ale soustředil na mě.
Chytil mě za ruku až jsem sykla bolestí. Jednou rukou mě přimáčknul na zeď a druhou mi začal sundávat oblečení. Nejdřív mi rozvázal župan a strhl ho že mě. Pak jedním rychlím pohybem rozerval moji noční košili.

Konečně se mi podařilo uvolnit jednu ruku že sevření. Bouchla jsem ho silně do břicha. Křikl bolestí, ale nepouštěl mě. Chtěla jsem se ještě bránit, ale on mi vrazil facku, až se mi zamotala hlava. Už mi chtěl sundat i spodní prádlo, když se ozval výstřel.
Rebel mě chytl za krk a odhodil mě a já hlavou narazila do zdi. Slyšela jsem ještě jeden výstřel a chtěla se podívat co se děje, ale můj obraz začala požírat temnota a já omdlela.

Když jsem se probrala nevěděla jsem kde jsem. Ležela jsem na nějaké posteli v malé místnosti, kterou osvětlovala jen jedna svíčka. Chtěla jsem se posadit, ale hlavou mi projela obrovská bolest.

„Ššš, lež klidně, bude to dobrý. Já se o tebe postarám.“ Uviděla jsem Caleba a byla ráda, že se mu nic nestalo. „Už se nemusíš bát, o ty dva jsem se postaral. Teď seš v jednom z úkrytů pro služebnictvo a já tě ošetřím.“ Pokračovala ve vysvětlování Caleb.

Zvedla jsem pravou ruku a chtěla se dotknout mé hlavy, odkud vycházela největší bolest. Jakmile jsem se ale dotkla mé hlavy ucítila jsem na svých rukách krev, pak mnou projela větší bolest a můj obraz zase zčernal a já omdlela.

Nevím na jak dlouho jsem omdlela, ale když jsem otevřela oči, v úkrytu jsem už nebyla. Do očí mě bodalo ostré světlo a tak jsem si je zakryla rukama.

Pomalu jsem se začala rozkoukávat. Ležela jsem na nějaké posteli v dlouhé místnosti. Bylo tu ale spoustu postelí a vedle nich noční stolky. Otočila jsem se a zjistila, že vedle mé postele na židli někdo spí.

Protřela jsem si oči, protože jsem viděla rozmazaně. Zaostřila jsem a spatřila ho. Spícího Nika, i s kruhy pod očima vypadal k sežrání. Pozorovala jsem jak klidně vydechuje.