To, co nás svedlo dohromady || Hinny ✓

ztráta a vítězství

Najednou vystoupil z davu někdo, koho bych v životě nečekala. Nevěřila jsem tomu ani na vteřinu.

Jen jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, Neville kráčel k Nagginy. Tomu slizkemu hadovi. "-i když je Harry mrtví, jeho odkaz žije dál! A to v nás!" Zakřičel z plných plic.

Rozeběhla jsem se kousek dopředu a vykřikla "Neville! Chytej!" Strhla jsem si z krku přívěsek dědiců a hodila mu ho.

Jakmile se ho dotknul, proměnil se v meč Godrika Nebelvíra a usekl hadovi hlavu.

V tu chvíli Harry seskočil na zem. Živý! On žije!

Všichni i hned neuvěřitelně vydechli a zalapali po dechu.

Rozjela se velká bitva. Znovu všude létaly kletby, zatím co Harry vedl rozhodující souboj s Voldemortem.

Po porážce Voldemorta se zde objevila spousta bystrozorů, kteří pozatýkali smrtijedy, co nestihli utéct a odvezli je do Azkabanu.

Sedla jsem si kousek od ostatních. Nechtěla jsem teď s nikým být. Tedy krom jedné osoby.

"Ginny?" Promluvil na mě Neville. A nebo mi zvoní v uších. "Ano?" Vzhledla jsem.

"Tady ti vracím meč" podal mi ho. "Díky, ale myslím, že u mě dlouho nezůstane" ušklíbla jsem se a podívala se směrem k profesorce McGonagallové.

"Promiň Ginny, musím za Lenkou" usmál se potutleně. Já jen s mírným úsměvem přikývla a on odešel. S povzdechem jsem si začala onen meč prohlížet.

"Netušil jsem, že umíš šermovat" ušklíbl se někdo nade mnou.

"Ještě spoustu toho o mě nevíš" ušklíbla jsem se na něj s položila meč vedle sebe.

"Když mě se to líbí" na to jsem mu nic neřekla a skočila mu kolem krku. "Už nikdy nedělej takovou blbost, jinak tě tím mečem propíchnu" pošeptala jsem. "Slibuju" pošeptal tentokrát on.

Odtáhli jsme se kousek od sebe a hleděli si do očí. Znovu jsem ucítila tu chuť jeho rtů.

Po chvilce líbání jsme se odtáhli a oba se usmívali. "Zkusíš to se mnou ještě?" Nasadil psí oči. "Když mě už nenecháš" ušklíbla jsme se.

"Nenechám a kdyby bylo na mě, nikdy bych tě už neopustil" řekl a vtáhl mě do objetí.

Další den jsme všichni odjeli domů. Někteří zůstali a Bradavice uklízeli. My jsme se k nim připojili až další den. Museli jsme dát dokupy ještě Doupě.

Nevěřila jsem jak dům mého dětství vypadal. Byl celý rozbořený, věci a nábytek byli přeházené a většinou i rozbité.

Dveře do mého pokoje zaskripaly a já překročila jejich práh. Plakáty famfrpálových týmu, co visí na zdech byli na kusy, stůl byl převrácený, skříň byla otevřená a prázdná, všechny věci se totiž váleli po pokoji. Bylo těžký se na to dívat.

Při pozorování pokoje se mi vybavila další šťastná vzpomínka.

Seděla jsem na posteli a četla si famfrpál v průběhu věků. Zrovna jsem ho dostala k mým 11 narozeninám, když se vedle mě záhadně zjevili dvojčata. "Ahojky sestřičko" pozdravili me naráz.

"Ahoj" odvětila jsem s nezájmem a dál si četla. Oni se na sebe jen ušklíbli a sebrali mi knihu. "Hele" vykřikla jsem podrážděně a nafoukla tváře, jak jsem to dělala vždycky.

"Copak nechceš dárek i od svých nejlepších bratrů?" Zeptal se provokativně Fred.

V mých očích se i hned rozsvítil ten plamen naděje.

Tenkrát jsem ještě nevěděla, co je to za plamen. Pomyslela jsem si.

"Tak jdem!" Vykřikli najednou. "Joooo!" Vypískla jsem a běžela za nimi.

Doběhli jsme až na zahradu. Rozhlédla jsem se po ní, ale nikde nic nebylo. Zmateně jsem se podívala na dvojčata. Šklebili se od ucha k uchu a něco drželi za zády.

Nahýbala jsem se, ale pořád nic neviděla. "Tak mi to ukažte" dupla jsem si.

Zpoza zad vytáhli úplně nové koště. Oči se mi rozsvítili ještě víc než před tím. Vzala jsem si koště do rukou a prohlížela si ho.

"Tak co sestřičko, jací jsou tvý bratři" začal Fred. "Teď určitě nejoblíbenější bratři, Frede" doplnil ho George. Okamžitě jsem se rozeběhla a objala je a oni mě objali taktéž.

...

Moc se omlouvám, že kapitola vyšla takhle pozdě, ale měla jsem odpoledku, takže se omlouvám.

Líbí se vám tyhle vzpomínky?

Bella <3