To, co nás svedlo dohromady || Hinny ✓

"ztráta bolí....vždycky"

Do očí se mi nahrnula další hromada slz.

Někdo mi položil ruku na rameno. Podle kolínské jsem poznala Harryho. Otočila jsem se a upřela na něj pohled. On na nic nečekal a vtáhl mě do silného objetí.

"Proč to tak moc bolí" vzlykla jsem mu do ramene. On mě pohladil po zádech a pošeptal "ztráta bolí... vždycky".

Nevím proč, ale nemohla jsem uklízet Doupě. Proto mě Harry přemístil do Bradavic a pak se přemístil zpátky. Začala jsem pomocí kouzel uklízeta spravovat.

"Slečno Weasleyová, můžete na moment?" Zeptala se McGonagallová. Jen jsem přikývla a následovala jí za roh. "Mám na vás pouze jedinou otázku, slečno" začala a přecházela po místnosti. "Smím se zeptat, jakto že ovládáte meč Godrika Nebelvíra?"

Povzdechla jsem si a všechno ji řekla. O tom, jak mi Tonksová dala přívěsek, o tom, jak se mi zjevil Brumbál, o Kraturovi, jak mi dal tu krabičku, o mém selhání, o zjevení Godrika Nebelvíra i o mé síle.

Jen tam stála a zírala na mě s otevřenou pusou. "Vím, že mi ten meč nepatří a proto-" sundala jsem si náhrdelník. "-Ho chci dát vám" v tu chvíli se můj náhrdelník změnil znovu v meč.

Vůbec jsem si neuvědomila, že splynuli dohromady. Podala jsem ji tedy meč, ale ona se jen usmála a vratila mi ho.

"Myslím, že by měl zůstat u dědice" mrkla na mě a odešla. Usmála jsem se a odešla znovu uklízet. Večer už bylo všechno hotové. McGonagallová nám všem moc poděkovala a v síni uspořádala hostinu pro všechny, ale úplně všechny, kdo pomáhali, nebo bojovali.

Harry mě při jejím proslovu jednou rukou objal a já mu položila hlavu na rameno.

Všichni jsme se pak přemístili do Doupěte. Dům vypadal úplně jinak, jež dnes ráno.

Lehla jsem si do postele a i hned usla. Ráno jsem se probudila v Harryho objetí.

Ještě spal a byl tak roztomilý. Musela jsem se pousmát, ale když jsem si vzpomněla na realitu, bylo mi do pláče.

Opatrně jsem se zvedla a odešla do kuchyně. Bylo teprve pět ráno. Ani mamka nevstava takhle brzo. Sedla jsem si do kuchyně a nalila si sklenici mléka.

Nevěděla jsem, co dělat. Tenhle dům je plný mých vzpomínek na George a dalších lidí, které už nikdy neuvidím.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Okamžitě jsem zbystřila a zvedla se. Došla jsem až ke dveřím a pootevřela je. "Paní Tonksová?" Vydechla jsem překvapeně.

Před dveřmi stala Andromeda Tonksová a v náručí dřímala malého Tedyho, který si v klidu spal.

"Ginny, zlatíčko můžu dál?" Odvětila. Jen jsem uhla ze dveří a ona i s Tedym vešla.

"Posaďte se" nabídla jsem ji a ukázala na židli. Ona mi podala Tedyho a sedla si.

"Dlouho se mi neozvala Nymfadora ani Remus se dlouho neozval ani Tedyho si nevyzvedli, nevíš, co s nimi je?"

V tu chvíli se mi zlomilo srdce a nahrnuli slzy do očí. Jednou rukou jsem si je otřela a zadívala ss na malého Tedyho. Je to ještě nemluvně a už přišel o rodiče.

"Paní Tonksová, já.....je mi to líto" vydechla jsem.

...

Další kapitola je tady! Snad se vám líbí. Jaká smrt v hp byla zatím pro vás nejhorší?

Bella <3