Adoptovaná princezna

První dny

Z pohledu Rebeky...

Zabydlování se a stěhování úplně všech věcí do domu bylo velmi vyčerpávající, zejména pak těch těžších jako byly postele a všelijaký nábytek, se kterým nám naštěstí pomohlo pár ochotných sousedů. Když se člověk stěhuje, teprve pak zjistí, kolik má věcí, které mnohdy ani nepotřebuje. Nikdy jsem si nemyslela, že máme tolik krámů, ale bylo to bohužel tak.

Celkem nám to zabralo týden, než jsme odnosily všechen nábytek a osobní věci do domu. Kapitolou samo o sobě bylo i vybalování nádobí do kuchyně nebo skládání věcí do šatních skříní. Jistě, nemohla jsem čekat, že to stěhování půjde rychle, ale na můj vkus se to táhlo až příliš dlouho.

Spánek, jídlo, stěhování, jídlo, spánek. Celý proklatý týden. Ke všemu jsme do toho s Kamilou měli chodit do školy, ale to se díky bohu nestalo. Byla už přece jen půlka školního roku za námi a v tom svinčíku, co jsme obě měli v pokoji, bychom stěží hledaly nějaké učebnice nebo sešity a psaly si domácí úkoly.

Škola. Čím více se blížilo následující pondělí, tím více jsem byla nervózní. Nikdy jsem nebyla takový ten společenský typ, co by se s kýmkoli dal jen tak do řeči, to ovšem neplatilo pro mou sestru. Ta byla výřečná až běda. Moc mi to nepomáhalo, když jsme byli společně v jedné třídě.

O víkendu, v sobotu, jsem se dala, teď už sama, do takového většího průzkumu místa, kde budu trávit, podle všeho, dlouhou, dlouhou dobu. Bylo to okolí našeho nového domu. Už na první pohled to vypadalo, jako by tu naše rodina neměla co dělat. Nikdy jsme nebývávali moc bohatí, ale tady, na tomto místě to tak ale vypadalo.

Ostatní domy byly také starší, a skoro stejně velké jako ten náš, ale bydlelo v nich dvakrát tolik lidí. Nejen rodiče a děti, v našem případě teda jen matka a já se sestrou, ale prarodiče s dětmi a vnoučaty nebo sourozenci s vlastními rodinami a dalšími příbuznými.

Poprvé jsem si toho začala všímat, když jsme se šli projít, abychom zjistili, kde, co ve vesnici je. Potom jsem si toho všímala hlavně, když jsem chodila do obchodu, který byl tak deset minut pěšky, jak na mě všichni zírají s poněkud zděšeným výrazem v obličeji z toho, že mám na sobě džíny a pestrobarevné tričko.

Cítila jsem se divně a možná i trochu hloupě, když všichni kolem mě na sobě měly pracovní oblečení nebo tepláky s nevýrazným tričkem většinou ještě umazaným od hlíny nebo něčím jiným s čím pracovali.

V neděli, jsme měli odpočinkový den, jak by to správně mělo být. Hráli jsme společenské hry, pili jsme čaj a namáčeli si do něj sušenky. Já jsem kromě toho dělala i něco jiného a to, že jsem si snažila vybavit zítřek. Jak bude probíhat a jestli nás ostatní přijmou, když jsme tu jako rodina udělali takový rozruch.

I když jsem ležela ve své staré posteli, nemohla jsem pořádně spát. Ztracený nervy, zatracená škola. Díky bohu, poslední kontrolu hodin si vybavuji kolem jedné ráno. Pak jsem napočítala jen asi tisíc oveček a pak konečně klid a černo.

Ráno mě velice nepříjemným způsobem vzbudil budík. Měla jsem sto chutí otevřít okno a vyhodit ho do té buřiny do zahrady. Připadalo mi, že jsem oči zavřela teprve před malou chvílí a nestihlo se mi ani nic pořádně zdát.

Velice neochotně jsem se vyhrabala z teplé postele, převlékla jsem se do šatů, které jsem si včera večer přichystala a šla jsem si udělat snídani a nachystat si svačinu do školy.

Kamila byla celá nedočkavá, až se seznámí s našimi novými spolužáky. Štvala mě, protože kromě stejné tváře jsme neměli společného snad vůbec nic. Já mám nejraději černou barvu, ona ji nesnáší. Já se nikdy nemusela moc snažit, abych měla dobrou známku z matematiky, ona byla ráda, že proleze. Já si po škole nejraději zalezu do svého pokoje a čtu si, ona by nejraději až do noci někde lítala s kamarádkami. A takhle bych mohla pokračovat dalších několik hodin, než bych dokázala vyjmenovat všechno, co nás odlišuje.

První den nás do školy vezla máma. Škola nebyla nijak daleko, jen kousek přes kopec, ale mamka chtěla mít prostě jistotu, že tam zítra trefíme. Podle mě z toho dělala něco, co nebylo za potřebí. Nebyly bychom samy, kdo z téhle díry jede do školy, stačilo by jen jít společně s ostatními.

Když jsme s Kamilou dorazily do naší třídy, všechny pohledy v místnosti se upřely na nás. Pravda, měli jsme na sobě šaty, což tady jak vidno nebylo moc velkým zvykem. Nejspíš to byl pro dívky oděv na nějakou vzácnou událost nebo tak něco, dokonce se mě nějaká holka zeptala, jestli jdu někomu na pohřeb. To bylo už prostě moc.

Kamila si hned padla s ostatními do oka, zatím co já ne, spíše vůbec. Všichni na mě koukali s opovržením a když se mnou někdo promluvil, bylo to jako by s každým slovem polkl i hřebík, který se mu zabodával do krku.

První den školy pro mě nebyl moc dobrý, co se týče navazování kamarádských vztahů, ale zítra je taky den a třeba to bude lepší, i když o tom dost pochybuji, protože, kdo by se chtěl bavit s tím druhým dvojčetem, když jej to první zcela zastíní.