Adoptovaná princezna

Klepy

Z pohledu Kamily...

Ve škole byla nuda, jako každý den. Jedinou zábavou pro mě bylo o přestávkách probírat se svými novými kamarádkami poslední trendy v módě. Oblečení, boty, líčení. Všechno jen z mých časopisů, protože tady si je téměř nikdo nemohl dovolit a když už náhodou ano, tak to nikdo neuděl a místo toho si peníze raději šetřil na něco užitečnějšího. Taky bych nesměla zapomenout na kluky. Tohle téma se snad nikdy neomrzí. Pár pěkných jich tu na škole bylo, ale byli to jen naparádění pitomci s prázdnou hlavou.

Moje sestra nikdy na nic takového nebyla, za to, většina holek ve třídě jo, takže se neměla moc s kým o čem bavit. Kromě ní tu ale byla i Berta, která byla Rebece dost povahově podobná, ale nevšimla jsem si, že by se s ní nějak výrazněji bavila. Bylo mi Rebeky trochu líto, vždycky byla samotářská, ale myslím, že té její samoty bylo až příliš.

Doma jsem se snažila vypracovat úkol do matematiky, vážně jsem se snažila, ale musela jsem jít za ségrou, protože jsem to prostě nechápala. Matematika je pro mě děsná otrava a dokáže mi velmi znepříjemnit odpolední pohodu. „Čau, co děláš?"

„Čtu si," odpověděla mi Rebeka trochu naštvaně. Jestli něco nesnášela, tak to, když ji někdo rušil od napínavého příběhu.

„Potřebuju pomoct s úkolem."

„Sešit je na stole," odsekla mi, aniž by zvedla oči od knížky. Obvykle by mi sestřin sešit na opsání úkolu postačil, ale dnes zrovna ne.

„Já to potřebuju vysvětlit, víš, že z toho zítra píšeme test."

„Tak chvíli počkej, dočtu si kapitolu," zabručela. V ten moment bylo v pokoji ticho. Neodvažovala jsem se na Rebeku ještě promluvit, protože to už by nejspíš vybouchla. Věděla jsem, že to její dočítání kapitoly může být na dlouho, nikdy mi neřekne, kolik jí zbývá stánek. Mohla teprve teď začít s další kapitolou nebo už mohla končit, to se z jejího výrazu nikdy nedozvím.

Několik minut jsem netrpělivě vyčkávala a přemýšlela, jestli tu zůstat nebo přijít o něco později, když v tom si Rebeka založila stránku a konečně se na mě podívala. Ten pohled se mi nelíbil, ale ona na mě tak koukala často. Byl to ten pohled, který říkal, panebože, ty si tak tupá a já s tebou musím zase trávit čas, abych tě něco naučila, co už máš dávno chápat sama.

„Tak jo, co potřebuješ vysvětlit?"

„No, tohle všechno," ukázala jsem na příklad z domácího úkolu. Rebeka jen protočila oči a začala mi to vysvětlovat krok za krokem. Po prvním vysvětleném příkladu na mě čekal další, se kterým jsem si ale měla poradit sama.

„No vidíš, že ti to jde, tak co na tom nechápeš?" prohlásila Rebeka, když jsem se dostala k výsledku.

„To je všechno?" nevěřila jsem, tomu, že by to bylo až tak snadné. Beztak to byl jeden z těch lehčích příkladů.

„Jo, to je celý. Nevím, proč z toho vždycky děláš takovou vědu, vždyť je to jednoduchý."

„Možná pro tebe, ale pro mě je to noční můra," konstatovala jsem znuděným hlasem a hned jsem pokračovala dál „ale díky," a usmála jsem se při tom na ni.

„Není zač," odpověděla Rebeka a už se chystala, že se zvedne ze země, aby se vrátila ke své knížce, ale já ji v tom zarazila.

„Slyšela si taky ty povídačky o příšerách, co se tu potulují po okolí?"

„Ne," zadívala se na mě, jako kdyby doopravdy nic netušila, jako kdyby se jí tohle téma dotklo poprvé.

„Vážně, vždyť se ve škole o ničem jiném nemluví," byla jsem z ní možná ještě udivenější než ona ze mě. „Nevadí, tak já ti řeknu."

„Fajn, doufám, že to bude rychlý, ta knížka je dost zajímavá."

Nad Rebečinou poznámkou jsem jen protočila oči. „Místní si tu vypráví o nějakých obrovských temných stvořeních, co žijí v lese. Prý jim svítí ve tmě oči, kterými lákají své oběti."

„Uf, to jsem si oddechla. Ještě, že trávím tolik času doma," řekla Rebeka se značnou ironií.

„Hele, to není legrace, v okolí se ztrácí děti. Z vedlejší vesnice takhle zmizela nějaká holka, která se šla večer projít," zvýšila jsem na ni hlas.

„Hele, nekřič na mě, já za to přece nemůžu. To ty by ses měla zamyslet nad tím, jestli se ještě po večerech budeš courat po venku."

„Dobře, jakože jsem nic neřekla," zvedla jsem se a odešla jsem zpátky do svého pokoje, abych si dodělala ten zatracený úkol do matiky.

Možná ale měla Rebeka pravdu, co když jednou zmizím taky?